Ctirad Tyroler
Obyčejná náhoda, nebo snad osud, rozhodly o tom, že Ctirad Tyroler ze Strakonic propadl kouzlu psích spřežení.
"Nikdy jsem nesnil o saňových psech, o spřežení, o životě s vlky v drsné divočině za měsíčních nocí, jako ostatní musheři, které znám. Pod pojmem pes jsem si dokázal představit matčina pudla nebo možná sousedovic vlčáka.
Moje první setkání se saňovými psy nebylo vůbec romantické, v roce 1996 jsem jezdil po zahradnictvích, rozvážel květináče. Jednou, na podzim, mi majitelka zahradnictví v Chebu povídá, že její dcera našla v lese haskounku se štěňaty, a protože věděla, že máme malou dceru, tak ať se jedeme podívat. Jeli jsme. Po příjezdu, nám strčili do náruče chlupaté klubíčko se slovy: Maminka říkala, že si pro ni přijedete. Byla to aljašská malamutka a jmenovala se Tara. Byla mým úplně prvním psem. Potom jsem si ještě vzal jejího bráchu. Tak postupně počet psů rostl – čtyři, pak šest, potom osm.
Já nemám psy tak úplně na závodění. Ale mám hodně fantastických zážitků. Asi ten největší je zamrzlý Orlík. To se podaří tak jednou za sedm nebo osm let a mně se ho podařilo projet zatím jen jednou. Jinak prakticky každou zimu jezdíme na zamrzlé Lipno. Ta obrovská zamrzlá rovina připomíná zamrzlou Aljašku. Patří mezi asi největší zážitky v Česku. Nesmím vynechat jezero Inarijärvi ve Finsku, potom závody v Alpách a české klasické závody – Šediváčkův long v Orlických horách a Ledová jízda v Krkonoších."
(2011)
Obyčejná náhoda, nebo snad osud
|
|
|
|
