František Burda
František Burda, původní profesí tělocvikář na základní škole. Věnoval se cyklistice, atletice, běhu na lyžích a triatlonu, později pak především sportům psích spřežení – skijöringu a canicrossu. Závodil s českými horskými psy a bydlí v "boudě" u lesa... nedaleko Říčan u Prahy.
Jak jste se dostal ke canicrossu? Jak vás vůbec napadlo běhat se psem?
Zpočátku jsem o závodění se psy nechtěl ani slyšet. Jako aktivní běžec jsem s nimi měl spíš špatné zkušenosti. Ale když jsem v Harrachově poprvé zhlédl psí závody, byl jsem lapen do sítí. Fyzickou i technickou průpravu jsem měl ze své sportovní minulosti, tak jsem si řekl, proč toho nevyužít a neprosadit se i v jiném sportovním odvětví. Také naše první fenka českého horského psa už nabrala dost zkušeností ze soutěží, v nichž startovala ve spřeženích našich kamarádů. A tak jsme to dali spolu dohromady, začali jsme trénovat a později také jezdit na závody. Nejdřív samozřejmě na ty na sněhu, neboť těch podzimních tenkrát moc nebylo. Uvažoval jsem i o jiných možnostech, jak zkvalitnit naši přípravu na zimu a také jak si závodní sezonu prodloužit. Stále více ve mně bujela myšlenka pořádat i běžecké závody se psem.
Kdo a proč zorganizoval první canicrossové závody u nás?
Jak už to bývá zvykem, všechno dobré se nakonec domluví v nějaké té hospůdce. To jsme tenkrát seděli s Vítkem Procházkou u piva na zimních závodech na Komáří Vížce a řešili jsme všechno možné i nemožné. Řeč přišla i na triatlon se psem. Ale to by ho musel nejdřív někdo zorganizovat… Vítek nakonec přislíbil, že triatlon se psem uspořádá v srpnu u nich v Sadské, kde tenkrát starostoval. A to byl už jen krůček k tomu, aby se koncem léta a na podzim roku 1993 konal v Praze a v Sadské seriál závodů nazvaný Centrum Cup 93, do něhož byly kromě triatlonu se psem zařazeny i dva duatlony se psem, závod typu „cyklista a pes“ a také poprvé závod s označením „běžec a pes“.
Sportování se psem se dá pojmout různě – nejen běh, ale i kolo nebo lyže můžou tomuto sportu dodat na atraktivitě. Jak to bylo u vás?
Individuálním disciplínám sportu psích spřežení jsem se začal věnovat počátkem devadesátých let. Když zežloutlo listí, vzali jsme kolo a začali trénovat na zimu. Občas jsme startovali v nějakém tom závodu v bikejöringu, popřípadě jsme se sešli s kamarády na klubovém organizovaném přejezdu či na takzvaném podzimním ježdění. V zimě jsme namazali běžky a trénovali jsme, ale hlavně jsme jezdili po závodech ve skijöringu.
Vaším prvním psem byl český horský pes. Proč právě on?
Honza Klír, chovatel českých horských psů stanice „Kačabka“, bydlí ve staré Hostivaři hned naproti kostelu. Býval výborným běžcem, zúčastňoval se expedic i závodů a v roce 1986 skončil na druhém místě na premiérovém mistrovství ČSSR v mushingu, které se konalo na šumavském Zadově. Samozřejmě si svou zálibu nenechal jenom pro sebe. Mluvil o ní i se svými sousedy v ulici, a tak není divu, že se jednoho březnového dne objevil v naší ulici další český horský pes. Byla to fenka, celým jménem Baara Pradědova louka, se kterou jsem později získával své první musherské tréninkové i závodní zkušenosti.
František Burda - průkopník canicrossu
Disciplína „běžec a pes“ se změnila na canicross
Od Vysokého nad Jizerou 1992 do Plzně 2001
Eurocanicross, ME 1998, Malonne (Belgie), Relay CCM: 3. místo
|
|
|
|
