Iva Valtrová
Jako každé trochu dobrodružstvím posedlé dítě jsem četla knížky Jacka Londona. Při zimních sněhových toulkách s rodiči na běžkách po Krkonoších jsem prvně spatřila naživo spřežení českých horských psů, poté závody saňových psů na Zadově a už začal červíček hlodat. Jenže znáte to, maturita, svatba, založení rodiny, rekonstrukce rodinného domku... A sen pořídit si seveřana byl v nedohlednu. Až... V roce 1994 se potkávám s paní Líbou Pečenou a se zájmem naslouchám vyprávění o severských psech. A červíček znovu začal hlodat. A už to nebyl červíček, ale pořádný červotoč. 16. září 1995 si přivážím domů štěňátko aljašského husky Ronnyho od Mikiho Mikoláška. S Ronnym jsme prožili krásných 8,5 roků při trénincích i na závodních tratích v canicrossu, bikejöringu, skijöringu a nakonec jsme se stali téměř první, kdo začal jezdit v Čechách na koloběžce (scooter), kterou mi Miky M. svařil na přání, protože jsem se na kole začala bát. Kdo znal Ronánka, pochopí. Byl to alaskán velikosti koně... Bohužel předčasně odešel do psího nebe na zákeřnou nemoc, stejně jako rok po Ronnym můj tatínek.
Tenkrát jsem nevěřila, že se ještě k mushingu někdy vrátím. Uplynulo cca 10 let, děti odrostly a já znovu potkala v Itálii pod sjezdovkami spřežení sibiřských husky. Po tvářích mi začaly stékat slzy... Při letní dovolené v Dolomitech potkáváme ve 2000 m n.m. malamuta... To je výzva. Přijíždíme domů. Jediného, na koho jsem si po létech vzpomněla, že měl husky, byl Roman Habásko. Zvedám telefon a volám Romanovi. Říká: „Ano mám nakrytou Máju.“ „Super. Tak pokud tam budou dvě fenečky, počítej s námi.“ A byly. Ája a Viky.
Jmenujeme se Iva (Želva) a Tomáš Valtrovi. Máme dvě již odrostlé děti Honzu a Elišku, jednu psí babičku Enží (velkého černého německého špice) a do našeho rodinného domu ve Zvoli u Prahy tak přibyly 12. listopadu 2010 dvě psí slečny s průkazem původu z chovatelské stanice Romana Habáska. A já se mohla cca po 10 letech znovu vrátit mezi mushery... Radost ze znovusetkání na našich prvních závodech v Hrobě se nedá popsat...
4. března 2015 se Áje narodilo 6 krásných štěňátek. A začal hlodat dalších červík. Cítila jsem, že by bylo dobré se v mém dětském snu o musherství posunout někam zase o trochu dál. A padlo rozhodnutí nechat si dvě fenečky a naučit se jízdě na káře a saních se čtyřkou... Tak nám držte palečky. Už nám s Tomem není 20... A jak říkají zkušení musheři. "Jak člověk stárne, musí přidávat psy do spřežení, protože co naplat, fyzička ubývá..."
(2015)
V roce 1996 byl poprvé vyhlášen český pohár v canicrossu a jeho součástí bylo i první mistrovství republiky. V pohárové soutěži i na republice obsadila Iva druhá místa. O rok později skončila na MR opět druhá a český pohár celkově vyhrála.
V roce 1997 se Iva Valtrová stala mistryní republiky ve skijöringu (... a také historicky první vítězkou českého poháru ve skijöringu v kategorii žen). Vítězství v mistrovské i pohárové soutěži obhájila i v následujícím roce.
V druhé polovině devadesátých let se začalo otevřeně mluvit o vzniku nové disciplíny sportu psích spřežení, o třídě „pes a jezdec na koloběžce“. Hlavními propagátory byli Petr Kmoch a především Iva „Želva“ Valtrová, která se také se svým alaskánem Ronnym (a na koloběžce) zúčastňovala závodů v bikejöringu.
A když se posuneme o nějakých dvacet roků dále... V roce 2018 vytvořily Iva Valtrová s Annou Roháčkovou poprvé čistě ženský tým na Ledové jízdě.
Jako náruživá čtenářka knih amerického spisovatele Jacka Londona jsem toužila podívat se na Aljašku a mít smečku saňových psů. Jenomže pro maminu s dětmi bydlící za Prahou to byl neuskutečnitelný sen. Sen se mi ale částečně splnil, když mi bylo dvacet devět let. Koupila jsem si štěně aljašského huskyho, tzv. alaskána. Víc se mi sice líbili sibiřští huskyové, kteří mají krásné modré oči, ale bylo mi řečeno: „Jestli chceš se psy závodit, musíš si pořídit psa rychlejšího." Tomu svému jsem dala jméno Ronny.
Protože jsem si nemohla pořídit saně a více psů, závodila jsem v kategoriích skijöring, canicross a bikejöring. V kategorii canicross jsem využila své zkušenosti s běháním z dětství (... při vyprávění listuje v tlusté kronice, kterou si o svém závodění vytrvale psala a do níž lepila fotografie z tréninků i ze závodů). Moje soupeřky byly mladší než já, dívky ve věku patnácti až dvaceti let. A my jsme je s Ronnánkem poráželi. Z toho jsem měla velikou radost. Skloubit rodinu se sportem – pětkrát týdně tréninky a o víkendu závody – nebylo zrovna jednoduché.
S Ronnym jsem začala závodit v roce 1996. Jezdili jsme do roku 2002. V té době jsme se zúčastnili 38 závodů. Dvakrát jsme vyhráli Český pohár v canicrossu, jednou jsme obsadili druhé místo na mistrovství republiky v kategorii žen. V kategorii bikejöring jsme jednou dobili první místo a za sebou nechali 29 ostatních závodníků, převážně mužů! Ale největší radost jsem měla z toho, že jsme dojeli do cíle v pořádku. Neboť tato disciplína je velmi bohatá na četné a nebezpečné pády. Takových pádů mám také pár za sebou, a proto jsem si nechala svařit možná jednu z prvních velkých koloběžek a trénovala na ní. Takže mi začali říkat Princezna Koloběžka.
Nejraději jsem ale měla a dodnes mám skijöring. Začátky nebyly zrovna jednoduché. Musela jsem se naučit novou techniku lyžování, tzv. bruslení, což vůbec nebylo jednoduché. Přesto se nám zde podařilo mnoho úspěchů, mezi které patří zejména dvojí vítězství na Mistrovství České republiky v kategorii žen, z čehož se jeden závod konal na trati v Novém Městě na Moravě, kde se běhají závody světového poháru v běhu na lyžích a kde závodilo mnoho světových závodníků, mimo jiné i můj velký vzor Katka Neumannová. Jako jediná jsem na tomto mistrovství závody na lyžích jela v cyklistické helmě. Proč? Trať byla plná prudkých zatáček a sjezdů. Ronny takové tratě miloval. Vždy v těchto úsecích značně přidal na rychlosti. A protože u mě také moc nefungoval pud sebezáchovy a rovněž jsem měla ráda rychlou jízdu – ta helma. Přece jenom jsem nezapomínala, že jsem matka dvou dětí a manželka úžasného muže. Dnes už jsou závody na jiné úrovni. Špičková výbava, sponzoři, závody převážně v zahraničí...
Později začalo přibývat jezdců na koloběžkách a byla ustanovena disciplína scooter. Na jednom z posledních našich závodů se nám s Ronnym podařilo v této kategorii zvítězit dokonce nad dvěma hodně velkými chlapy. Kluci ten závod nazvali Hon na lišku, ale ti chlapi mě nedostihli.
Když Ronnymu bylo osm a půl roku, onemocněl zákeřnou nemocí a předčasně odešel do věčných lovišť. Na skříni na naše vítězné poháry usedá prach, ale vzpomínky na krásné chvíle prožité v naprostém souznění psa a člověka v náručí přírody mi zůstaly. Při závodech jsme já i Ronny prožívali cosi jako souhru duše člověka a duše psí. Ronny pošel půl roku po tom, co zemřel můj tatínek. Moc mi tito dva moji sportovní partneři chyběli.
Ale se závoděním jsem ještě tak úplně neskončila...
(2008)
Jak jsme přišli k mushingu, aneb jeden splněný dětský sen...
|
|
|
|
