Jan Svoboda
Jmenuji se Jan Svoboda, narodil jsem se v lednu roku 1981. Jsem rodilý Pražák, ale jakmile to šlo, utíkal jsem z Prahy do přírody. Od mala jsem také velmi sportoval, po vyzkoušení házené a rugby jsem nakonec zakotvil u fotbalu a dotáhl jsem to až do Slavie Praha. Bohužel v 21 letech jsem si utrhl vazy v koleni, a nakonec jsem prodělal na pravé noze 9 operací a aby toho nebylo málo, byla z toho i operace na levé noze. Tím pádem bylo po fotbalové kariéře.
Přes všechny komplikace jsem se rozhodl, že i nadále chci sportovat a aktivně žít, a protože jsem už od mala byl dobrodruh, měl jsem rád dobrodružné knihy a miloval psy, volba byla jasná. Budu dělat kynologický sport. Doktoři mě během pár let dali dohromady tak, že jsem opět mohl normálně sportovat, ale na vrcholový sport to už nebylo, a tak první co jsem vyzkoušel, bylo agility. Bylo to super, ale nijak extra mě to nenaplňovalo. Vždy mě to táhlo k mushingu, ale neměl jsem prostory na to, abych si pořídil celou smečku tažných psů.
Až kolem 30. roku mého života jsem si pořídil prvního sibiřského huskyho. Jmenoval se Argo, v prosinci roku 2019 ho zabil divočák. I to přináší mushing. Díky němu jsem se začal učit vše, co je k mushingu potřeba, a hlavně jsem se učil porozumět tak specifickému plemenu, jakým husky jsou.
Pět let jsem trénoval a pozoroval Arga, sledoval jeho reakce, učil se řešit nepříjemné situace a také se učil psa zavodňovat a správně krmit. Mezi tím mi k Argovi přibyla fenečka Enya. A tak jsem začal trénovat se dvěma psy. Až po 6 letech "studia" mushingu jsem se rozhodl, že vyrazíme na první závody. Byly to midové závody a jelo se 2x 20 km. První zkušenost a docela křest ohněm. Argo s Enyou to uběhli a nebyli poslední, i přestože to nebyli vyloženě sportovní typy huskounů, Enya určitě ne.
Po téhle zkušenosti jsem se rozhodl - přišel čas, abych si pořídil opravdové tahací huskouny sportovního typu. A tak mi v rozmezí jednoho roku do smečky přibyli dva další psi - Brann a Bragi. S nimi se začala psát naše úspěšná mushingová závodní kariéra.
Během 3 let tihle kluci nikdy neskončili na horším než 3. místě a i to 3. místo bylo snad jen jedno, a to ke všemu až na mistrovství Evropy v roce 2018. Mezi tím se stihli stát mistry České republiky ve sprintu na koloběžce v roce 2017. Rok 2017 považuji vlastně za začátek naší závodní kariéry.
Začal jsem si plnit sen. Přibyli další dva kluci Conn a Kent. Jakmile dorostli a dosáhli věku, kdy se mohli postavit na start závodu, přešel jsem z individuálního mushingu na psí spřežení, konečně!
Rok 2018 byl pro nově složenou čtveřici zkušební (tak jsem si to v hlavě nastavil), takže jsme ještě střídali individuální starty a starty s psím spřežením a šlo to parádně. Když se začala psát sezóna 2019/20, tušil jsem, že by mohla být úspěšná. Hned při prvním startu na mistrovství České republiky ve sprintu (2x 5 km) si čtyřka vyjela zlato a měsíc na to, také na mistrovství ČR, ale tentokrát v midu (2x 14 km) jsme si vyjeli bronzovou medaili, i když jsme předtím téměř měsíc nemohli trénovat kvůli střevní viróze psů.
A opět se budu opakovat. Pořídil jsem si další dva kluky Búri a Baldra. Jejich čas přijde již v nadcházející sezóně, ve které už opět přejdeme do jiné závodní kategorie, kde se budeme prohánět se šesti hafany.
(2020)
Honza se narodil 30. ledna 1981 jako nejstarší ze tří dětí, do sportovní rodiny Svobodů. Od mala se věnoval fotbalu, později kopal za Slávii a dostal se i do mládežnické reprezentace, kde v šatně sedával vedle Milana Baroše. V té době se již u něj ale projevovala jeho psychická nemoc - bipolární porucha. Na jedné straně mánie, kdy jako neohrožený a dokonalý dokážete dejme tomu cokoliv, se ze dne na den propadnete do hluboké deprese, která vás sváže takovým způsobem, že máte problém si vůbec dojít na záchod.
Po narozeni syna Šimona už výkyvy nálad byly tak neúnosné, že se konečně Honza dostal dobrovolně k lékaři. Díky své nemoci má Honza za sebou dva pokusy o sebedestrukci, jedno nevydařené manželství, kopu rozpadlých vztahů, pobyt v Bohnicích a doživotní braní antidepresiv a stabilizátorů nálady.
Prvního psa Honza zmiňoval už v dětství, byl to vesnický “ořech”, který si k nim našel cestu sám. První pes, kterého si pořídil tehdy s bývalou přítelkyni a mamkou Šimona, byl černý labrador Bolt. Následoval první sibiřan Argo, pak bláznivá fenečka Enya, která letos oslavila deset let. Za tu dobu se smečka rozrostla a dneska čítá jedenáct sibiřských husky (a prý to není konec).
S Honzou jsem se seznámila krátce před Vánocemi 2019, kdy jsem si ho nadělila pod stromeček jako vánoční projížďku se psím spřežením. Bylo to pro Honzu právě hodně špatné období, krátce poté, co musel nechat odejít Arga, který po útoku divočáka ležel několik dní v nemocnici bez šancí na další život.
Odtud už je naše cesta společná. Období covidu jsme trávili se psy většinou na chatě v lese, štípali dříví, chodili na procházky se psy a plánovali a snili o daleké cestě na sever, o domě se zahradou a o veliké smečce.
O dva roky později jsme již Vánoce trávili v našem malebném domečku s velikánskou zahradou, na konci malé vesnice u křivoklátských lesů a naše smečka měla tehdy devět psů sibiřských husky. Na zimu jsme prvně odjeli daleko na sever do finské Karélie, odkud jsme dovezli další dvě štěňata - Eisu a Tapia. Eisa je od začátku Honzy prominentní holčička a je si toho plně vědoma.
Další rok už jsme věděli, že se do Finska budeme vracet každou zimu a tak, když nám Miki nabídl azyl u něj v kennelu, mimochodem jen necelý kilometr od srubu, který jsme měli pronajatý předešlou zimu, splnil se Honzův velký sen o severu. Přes den brázdil se spřežením zasněžené jezero a užíval si třpytivého sněhu, ale i silného větru a chumelenice, v horách viděl stáda sobů, a při večerních projížďkách zažíval dobrodružství, která znal jen z knih a filmů.
Na jaře loňského roku padlo nejdříve spíš bláznivé rozhodnutí založit vlastní musherský klub a věnovat se novým zájemcům o tento sport. Přes všechny možné komentáře ať to neděláme, ale i s velkou podporou těch, kteří nám věřili, se věc podařila a jsem opravdu ráda, že jsme tak udělali. Honza je spíš introvert a o to víc mi dělá radost vidět, jak se o své zkušenosti a znalosti ohledně mushingu a chovu psů dokáže nesobecky dělit se členy klubu a s opravdovým zájmem jim pomáhá, když je třeba.
Teď už se pomalu chystáme opět na sever - Honza si chce konečně zajet pěkný závod v Kuusamo, který vede přes jezero Muojaarvi a v horách, kde už to celkem zná a má to tam rád. Jinak víc, než na startovní listině se Honza vidí na zimní expedici za polární kruh - což je jeho další meta, na kterou sebe, ale hlavně psy musí připravit.
(Karolina Ventluková, květen 2023)
Mushing není jen sport, je to životní styl
Dnešní medailonek věnuji Honzovi
Musher Jan Svoboda: Pět let jsem se učil
Kdo je kdo v musherském sportu
... vytáhli mě z bahna až na vrcholky hor
ME FISTC cart 2018, Abertamy - Scooter1-2 dogs Men: 3. místo
|
|
|
|
