Jaroslav Šach
Psí spřežení si Jaroslava Šacha podmanilo pomaloučku a nenápadně. Mladý muž začátkem devadesátých let jezdil na čundry do přírody a aby nebyl na cestách sám, pořídil si parťáka – sibiřského hasky.
Asi po roce narazil na inzerát, který mu vnuknul nápad pořídit Darkovi (tak se hasky jmenoval) nevěstu. Rozjel se do Prahy, jak bylo domluveno, ale odvážel si ne jednu, ale hned dvě feny. Ač zprvu tohle neměl v úmyslu, uvědomil si, že by bylo dobré psy zaměstnat, a tak ho další inzerát dovedl do Českých Budějovic, kde koupil tříkolku. A brzy přibyl i čtvrtý pes.
Závodit vůbec nechtěl, jen jezdit pro radost. Líba Pečená, zkušená musherka, Jaroslava ale přemlouvala: “Pojď to zkusit.” Jaroslav svoje závodnické začátky popisuje: “Myslel jsem si, že psi mě budou vozit, ale pravda je jiná. Psům se musí pomáhat, v kopci seskočit a zatlačit, uvízlé saně odstrčit. Závody vyžadují fyzičku, kterou já neměl. Neměl jsem průpravu z fotbalu, běžek nebo kola – báječných tréninkových sportů. A když jsem poprvé přijel se spřežením na sníh, psi se v něm jen samým blahem váleli a hráli si. Všechno jim bylo jedno.” Později je vycepoval, ale i tak je to, jak sám říká, na sněhu pořádné rodeo. “Spřežení i saně na něm lítají, zatáčky se berou smykem, prostě nádhera!”
Na úžasnou atmosféru závodů Jaroslav Šach vzpomíná rád. “Sjede se třeba třicet, padesát i sto musherů. Bojovnou náladu mají nejen musheři, ale hlavně psi. Teprve na startu vidíš, co v nich je. Ochránci říkají, že jde o trápení zvířat, ale ta smečka chce vyrazit. Psi vzrušeně řvou, koušou, hrabou a neuvěřitelně se těší. Když se vyjíždí po dvou minutách, je obtížné je udržet. Saně jsou zabrzděné a psy musí držet na šňůrách tři, čtyři i více lidí. Když konečně na nás přijde řada, spřežení vyrazí jako střela!”
Jaroslav a jeho psi si nevedli špatně. Na oblastních závodech se umísťovali od 1. do 5. místa, v Orlických horách (největší závody u nás) končili maximálně čtvrtí. Teď už závodně nejezdí. “Vlastním stavební firmu, práce je stále víc, proto nemám čas trénovat. Za pořádným tréninkem se aspoň jednou týdně musí do hor, pokud se tam člověk nemůže přestěhovat. Ale sněhu každoročně ubývá a míst, kde je povoleno se spřežením jezdit, také, neboť ustupují běžkařským tratím. Dnes je také povinností mushera mít závodní licenci, tzn. složit zkoušky na ‘řidičák’ na psí spřežení. Když se vezme v úvahu silná konkurence (na počet obyvatel máme víc musherů než Kanada), finanční a časová náročnost... Nejenom já, hodně lidí se závodním mushingem skončilo,” uzavírá mladý muž vyprávění. Poslední čtyři roky jezdí jen rekreačně.
(2005)
|
|
|
|
