Martin Kotiš
Jacka Londona jsem četl, ale nehltal. Chodil jsem rád do přírody, měl jsem rád psy. Ale mít spřežení rozhodně můj sen nebyl.
Přestěhoval jsem se z Plzně na vesnici a toužil jsem mít u domku psa. Vzali jsme si s přítelkyní, dnes manželkou, atlas psů a začali vybírat. A když jsem se dostal na stránku se sibiřskými huskyi, bylo rozhodnuto. Láska na první pohled. Ale chtěl jsem ho jenom jako psa. O tahání a ježdění jsem nevěděl nic a zprvu jsem na ně ani nepomýšlel.
Sehnali jsme postroj a zkusili jsme to na kole a na běžkách. Jenže tu naši fenku to neuspokojovalo. Husky jsou založením psi do smečky.
Shodou okolností ti lidé, od nichž jsme si objednávali postroj, měli šest psů na chov. A zavolali nám, že se jim ozval někdo, kdo si od nich před časem bral štěně a teď na ně nemá čas. Tak jestli bychom se ho neujali. Zajeli jsme se na něj podívat a našli jsme chudáka psa uvázaného na řetězu. Ze soucitu jsme si ho vzali. Ale to ještě pořád nebylo rozhodující. Rozhodla dovolená s těmi lidmi, od nichž jsme měli postroj. Strávili jsme týden pod stanem se spřežením. Naše dva psy jsme připřáhli k jejich šesti, svezl jsem se a byl jsem ztracený. Okouzlila mě má vlastní součinnost se psy.
Nechali jsme se tenkrát "obloudit" úžasným zjevem těchto psů, který zabrnkal na romantickou strunku našich srdcí. Otevřel naší třináctou komnatu, kde dřímal duch dobrodruhů, toužících po objevování nových obzorů.
(2012)
Kdy jsi začal se sportem psích spřežení?
V sezóně 1993-94.
Tvé začátky ve sportu psích spřežení?
S prvníma krůčkama na závodech mi pomáhal Vašek Krásný, motivací pak byli psi sami. Jejich chuť do tahání prostě nakopne. Většina lidí má v sobě snahu se poměřovat s okolím v tom co dělá, a když máš pak doma jednoho nebo více psů a zároveň pro tebe není pohyb zrovna utrpením, tak zkusit účast na závodech je tak trochu samozřejmostí.
Proč se věnuješ právě sportu psích spřežení?
Jde o zpestření našeho soužití se psy, setkávání s lidmi stejného „postižení“. Spíš jde o ježdění se spřežením, výsledky nejsou až tak prioritou.
Co se ti na něm líbí či nelíbí?
Společný úspěch můj a mojí smečky je nabíjející. A to nejen výsledkově, protože úspěchem je už samotné dokončení závodu. Zvláštní kouzlo pak mají společné tréninky doma s dětmi nebo s Miluškou, mojí manželkou. Na chvíle, kdy budu s napětím čekat v cíli na děti, se ale moc netěším. Co není na mushingu hezké je chvíle, kdy zjistíte, že starší psi jsou už moc staří, a nejraději byste zastavili čas. Dalším a velkým mínusem pro mushing v Čechách jsou teplé zimy. Uznali by ve Skandinávii klimatickou emigraci?
Co ti tento sport dává a co ti bere?
Nic se nevyrovná třeba noční jízdě za svitu měsíce, na člověka tady čeká spousta nevšedních situací. Stojí to všechno ale spoustu času a peněz. A nezapojí-li se do toho celá rodina, tak o ni přijdeš. Chce to zůstat nohama na zemi.
Něco z tajů tvé přípravy?
Změny tras a večerní jízdy jsou kvůli vycházející zvěři skvělým oživením při náročným tréninku. A Rock Rádio Šumava do sluchátek...
Pár slov na závěr?
Když jsem, před devatenácti lety, seděl nad fotkou sibiřských husky, tak jsem netušil, co mě čeká a že to bude láska na celý život. Poznal jsem díky nim spoustu fajn lidí a život s nimi je jedno velký dobrodružství.
(2012)
Kdo je kdo v musherském sportu
|
|
|
|
