Michal Poledník
Pocházím z malé vesničky jménem Otice ležící v těsné blízkosti Opavy. Od předškolního věku jsem hrál celých sedmnáct let fotbal, se kterým jsem se ve dvaadvaceti letech rozhodl definitivně seknout. Stále častěji mě provázela různá zranění a úrazy, většinou ne způsobena vlastní vinou a tím přicházely i vynucené pauzy a frustrace. Půl roku jsem hrál, pak zase měsíc ne, a tak to šlo pořád dokola. Ale hlavním důvodem, proč jsem s fotbalem skončil, bylo to, že jsem se chtěl realizovat v individuálním sportu. Chtěl jsem být zodpovědný pouze za své výkony, a ne za výkony týmu, kde jen hrstka lidí na sobě maká a drtivá většina na to kašle. Možná za to trošku může i má introvertní a individualistická povaha.
Po posledním pochroumání kolene jsem začal na radu doktora lehce vyklusávat a u běhání už jsem zůstal. Asi rok jsem závodil pouze na běžeckých závodech, než jsem se dostal ke canicrossu. Přes čtyři roky jsem běhal s půjčenými psy, než jsem se konečně v roce 2017 rozhodl a na podzim si pořídil vysněné štěně ESP Břéťu, se kterým jsme na jaře 2019 odpálili společnou kariéru. Břéťovi byla bohužel o půl roku později po vleklých problémech diagnostikována artróza třetího stupně v obou loktech. Podstoupil nutnou operaci. po které se vrátil do aktivního života, ne však už do života sporťáka.
I přes to je pro mě canicross stále sportem číslo jedna a sám jsem zvědavý, kde se až můžeme posunout.
(říjen 2019)
U přípravy psa dávám na pocit a intuici. Nikdy psa nedrtím a nepřetahuji. Přetrénovat sebe i psa je poměrně snadné, ale trefit správnou míru a načasovat formu neumí každý. Pokud se to povede, je to bomba.
Trénink je pro mě nutné zlo. Ale bez něj nejsou výsledky. Rozhodně si trénování neužívám.
Člověk má závodění a ctižádostivost v krvi. Netřeba hledat dlouho motivaci. Když jsem na závodě, chci vždy vyhrát. Ale bez tréninku to nejde. Je to jednoduchá rovnice, kterou nosím stále v podvědomí. Když něco chci, tak do toho musím taky něco vložit. A ve sportu to platí dvojnásob. Tam nic není zadarmo. Takže se většinou nemám problém donutit trénovat.
Jsem nervózní pouze z toho, že to bude bolet a on canicross fakt někdy dost bolí.
Na svém prvním etapáku 4C Chicopee CaniCross Cupu jsem si na Horníku rozbil hubu po deseti metrech od startu v první etapě o deskovou ohradu. V celkových součtech jsem pak skončil druhý o 0,1 vteřiny.
Nosím na ruce jako náramek Břéťův úplně první obojek. Je to talisman proti zranění. Beru ho na každý závod.
(listopad 2019)
Podzim byl absolutně snový. Vydrželi jsme oba zdraví, bez zranění a většího problému. Objeli jsme vše, co jsem naplánoval (8 rozmanitých závodů - 17 startů). V těchto týdnech nabíral Hicham závodní zkušenosti, během nichž se stal profíkem. Došli jsme do fáze, kdy absolutně nemusím v závodě řešit psa, pouze sebe. A o to tady jde (alespoň mně).
Z žádných závodů jsme se nevraceli s prázdnou, brali bronz na MČR a kvalifikovali se na vysněné dubnové MS do francouzského Plédranu (z různých okolností se mi účast na velkém mezinárodním šampionátu vyhýbá už osm let a nikdy jsem na něm nestartoval).
Poslední dva závody (Kuźnia a Běleč) jsem odběhl s pocitem, že tohle je konečně to, co chci běhat. Takové to, když si člověk uprostřed závodu uvědomí, jak má nadrceného psa a jen si to užívá a běží. Kiláky tam střílí i pod 2:35 na pětikilometrových závodech.
V Bělči jsem odběhl zatím nejlepší canicross v životě. Hichamova naprostá dokonalost.
(prosinec 2021)
Z ME v Leipě se vracíme s TOP10 a s velikou lekcí. První den jsem bohužel podcenil namáčení ze strachu ze žluté karty a Hichamovi připravil na posledních dvou kilometrech velký očistec, za což bych si akorát nafackoval.
Za veliké štěstí považuji, že jsme vše i v přípravě zvládli bez zranění, protože někteří skvělí běžci takové štěstí neměli. Někdy je „dolézt" k tomu vytouženému závodu ve formě hodně těžké. A ani letos párkrát otočený kotník i nějaký ten pád nechyběl. Takový je canicross.
(listopad 2022)
Kruh se uzavřel.
Přesně před deseti lety jsem si poprvé vyzkoušel canicross s půjčenou fenečkou BOC Beruškou, když jsem se definitivně vykašlal na fotbal, který jsem 18 let hrál, jelikož jsem se více viděl v individuálním sportu a začal jsem běhat. Přenesl jsem se přes tři roky závodění a učení s úžasným Forbíčkem, přes dlouhé čekání na vlastního pejska, přes nemocného Břetíčka, díky jehož nemoci jsem upozadil sportovní ambice, jelikož ty jsou v kontextu zdravotních problémů tak titěrné, až k vysněnému dokonalému závodnímu velikánovi Hichamkovi.
Po oku jsem sledoval české úspěchy, obdivoval Péťu Fochlera jako svůj vzor a čekal… Stále mi to bylo zapovězeno, až už jsem si říkal, zda mi to je vůbec určeno. Mluvím teď o účasti na mezinárodní akci. Loni se to zlomilo a my se dostali do Plédránu a Leipy a byly z toho dvě umístění v TOP10 a bronz z národní medaile na MS.
Letos se nám povedl udělat výkonností progres, kdy jsme zrychlili o 5-7 vteřin na kilometr a já si začal říkat sakra, na co by to asi mohlo stačit. Tento rok jsem tomu dal opravdu moc a těch tréninků sebe i Hichama bylo fakt hodně.
Povedly se kvalifikace, relativně i MČR a najednou přijde sobotní start na MS v Leipě. Ten den, kdy se všechno sešlo. Kdy jsme v sobě našli s Hišim to, na co jsme celý rok dřeli. Dobíháme na třetím místě. První flying Ben, druhý Ondra a pak… pak už my! S luxusním náskokem 15 vteřin na čtvrtého Francouze.
V neděli už jsem na druhou pozici nekoukal, chybělo 9 vteřin na Ondru, ale nedělám si iluze a jsem realista, jsou s Feldou výkonnostně trochu jinde a soustředím se pouze na udržení pozice. Lehká matematika, stačilo ho udržet za sebou, což se bez problémů povedlo, i když v neděli byla trať už fakt těžká.
Bereme třetí místo na MS, je to sen?
O tři hodiny později slavíme s Ondrou Svěchotou a Johny Alaskanem titul mistrů světa v canicrossové štafetě!
(listopad 2023)
ICF worldchampionship 2023 Leipa
Takové jsou úspěchy borců a psů z Opavska na mistrovství světa
Kdo je kdo v musherském sportu
MS ICF 2022, Plédran (Francie) - Relais CH: 3. místo
MS ICF 2023, Leipa (Německo) - CCM: 3. místo
MS ICF 2023, Leipa (Německo) - Relay CCM: 1. místo
|
|
|
|
