Roman Novotný
Roman Novotný začal se sportem psích spřežení v roce 1992. V letech 1997 - 2020 se zúčastnil všech ročníků Šediváčkova longu.
Když se před lety musheři vydali hledat ideální místo pro uspořádání závodů psích spřežení, objevili pro tento sport Orlické hory. Bylo jich tehdy dvanáct kamarádů převážně z jižních Čech.
Dnes už na Šediváčkův long jezdí jen dva - ředitel závodu Pavel Kučera a musher Roman Novotný. Závodník z Příbramska je jediný, kdo nevynechal ani jeden ročník longu. „Už to tady moc znám. Ale jsem jediný pamětník, tak to nechci přerušit,“ vysvětluje.
Romana Novotného k mushingu přivedli kamarádi, touha po dobrodružství a romantice. Jízda po hřebenech jen se psím spřežením je pro něj i dnes něco výjimečného. „Mám rád, když vyjedu na kopec, kde nikdo není. Je tam klid, příroda. Raději, než na závody proto jezdím trénovat,“ přiznává musher. Vzápětí však dodává, že diváci k závodům psích spřežení patří.
Přesto vzpomíná na první ročníky, kdy na Šediváčkův long jezdilo jen několik musherů: „Za ta léta se to hrozně proměnilo. Jsem spíš zastánce, aby to bylo trochu menší. Když jsme jezdili s těmi kamarády, bylo to takové komorní, a teď je to obrovský závod.“
Z Šediváčkova longu se za ty roky stala mezi mushery prestižní záležitost. Nejdelší český závod platí za jeden z nejtěžších v Evropě a zvuk má i ve Skandinávii. „Byl jsem ve Švédsku a když jsem tam řekl, že jsem jel Šediváčkův long, mělo to docela velký ohlas, až jsem se divil,“ vyzdvihuje kvalitu závodu.
Roman Novotný vyrazil do Deštného v Orlických horách s osmi sibiřskými husky. Další dva psi už kvůli stáří nezávodí. Náhradu za ně musher však neplánuje. „Další štěně, to je třeba patnáct let života, a do sedmdesáti už tu nebudu bláznit,“ směje se.
Na rozdíl od řady jiných závodníků musherský veterán nehledí na pořadí. Dříve pravidelně vyhrával, dnes si chce jízdu se spřežením hlavně užít.
(2020)
Sibiřské husky chovám už více než čtvrtstoletí a stejnou dobu je trénuji a závodím s nimi. Když jsem začínal, byl to pro mě a vlastně pro všechny, již se kolem mushingu tenkrát pohybovali, velký koníček. Byli to kamarádi, kteří zakládali mushing u nás a kteří mě po rozmanitých zkouškách přijali mezi sebe. Po ročním povinném čekatelství jsem vstoupil do tenkrát nejprestižnějšího a exkluzivního klubu „Dlouhých chlupatých ocasů“. To oni mě naučili všechno, co k mushingu patří.
S naším klubem jsme založili Šediváčkův long, kdy nás na začátku bylo dvanáct a vše se odehrávalo v kamarádském duchu. Dnes je z Šediváčkova longu obrovský závod, který má pro svou náročnost zvuk i ve skandinávských zemích. Za ty roky jsem mnohokrát tento závod vyhrál, dokonce jsem stál na bedně na mistrovstvích Evropy i na dalším věhlasném závodě Trans-Thuringia na 420 km a také vlastním několik titulů mistra republiky. Mushing se však časem výrazně změnil a z kdysi romantického koníčka se stal sport se všemi svými negativy. Přílišné ambice, ctižádost, tajnosti a separace od ostatních… Ale asi je to přirozený vývoj, společnost je dnes jiná.
Mé výsledky nejsou už vždy medailové, protože nechovám dvacet psů, z kterých bych vybral osm nejlepších do spřežení. Jezdím s tím, co mám, každý pes už má svoje stáří a specifika. Trénuji možná i více než dříve, ale jen tak, aby pro psy byl trénink zábavou a potěšením, a nejen povinností a drilem. Chci s pár kamarády, kteří ještě zbyli, zachovat původní poslání mushingu – romantiku, lásku k přírodě, kamarádství, čestnost a soulad se svými psími přáteli.
(2018)
Musher pořadí neřeší, Šediváčkův long si užije
Šediváčkův long nevynechám ani tentokrát!
Kdo je kdo v musherském sportu
ME FISTC 2004 on snow, Deštné v Orlických horách, LT1: 2. místo
ME FISTC 2006 on snow, Krahule (Slovensko), LT1: 2. místo
|
|
|
|
