Sarah Polanská
Jo začátky jsou vždycky těžké, ale pomalu se to rozjíždělo. Co já si pamatuju všechno to začalo, když mi byly přibližně 4 roky. Bydleli jsme v Praze v paneláku 2+1. Naši známí, jmenovali se Kováříkovi, v tu dobu měli smečku huskounů a jezdili po závodech. Hodně jsme je navštěvovali.
Moji rodiče se začali zajímat o toto plemeno a o jízdu se psím spřežením. Nejdříve jsme si pořídili našeho prvního huskyho. Jmenovala se Daisy. Pamatuju si ji jako štěňátko, jelikož to byl náš první husky, tak jsme si ji rozmazlovali. Jedla samé dobrůtky, vzpomínám si, jak seděla v takové té plastové židličce pro děti a máma jí krmila pribiňáčkem. A ona se jen olizovala. Byl to úžasný pes.
Pak jsme si pořídili dalšího, tentokrát psa Minika. No uznejte, 2 huskouny v paneláku a 3 lidi, to moc nejde. Tak jsme se přestěhovali na venkov.
K těm dvou jsme si pořídili ještě další dva (které jsme měli jen zapůjčené) a mamka začala jezdit po závodech a my s tátou jako doprovod. Později začal jezdit i táta a po nějaké době jsme poprvé nakryli a založili CHS Minik Day. Nějaká štěňátka jsme si nechali a začali vlastní chov. Postupně jsme si kupovali další a další pejsky...
Proč náš tým nosí jméno "Česká Kanada"? Jedním z důvodů je, že bydlíme ve vesničce Veclov, oblast Přírodního parku Česká Kanada v jižních Čechách. Dalším důvodem je námi pořádaný midový závod na sněhu, jménem "Českou Kanadou".
(2013)
Kdy jsi začala se sportem psích spřežení?
V podstatě už jako malou mě naši přihlašovali do dětských disciplín. Aktivně jezdit se spřežením jsem začala zhruba ve 14 letech.
Tvé začátky ve sportu psích spřežení?
Moje rodiče se této činnosti věnují již 13 let. Já jezdím od svých 14 let, ale jsem teprve v začátcích, pořád se mám co učit. Mushing mě samotnou i moji rodinu moc baví a v budoucnosti bych se mu chtěla věnovat naplno.
Každý rok v říjnu jsme spolupořadateli mezinárodního kárového závodu v kategoriích sprint a mid, který se koná nedaleko od nás, v Reingers v Rakousku.
V únoru pravidelně pořádáme vlastní midový závod „Českou Kanadou“, který se koná v Klášteře u Nové Bystřice. V letošním roce proběhl již pátý ročník tohoto závodu.
Necelé dva týdny po závodu „Českou Kanadou“ se nám letos podařilo uskutečnit i 1. Český Nonstop závod. Ten se konal v termínu 19. - 22. února, tedy na tři dny, s cílem ujet v tomto časovém limitu co nejvíce kilometrů. Zúčastnila jsem se i tohoto závodu jako nejmladší účastnice a podařilo se mi ujet celkem 206 km. Nejlepší závodník ujel 442 km a tím se tento závod stal nejdelším závodem na území České republiky.
Proč se věnuješ právě sportu psích spřežení?
Není lepšího odreagování a adrenalinu. Je fajn poslouchat někoho, kdo se vám svěřuje, ale ještě lepší je, když někdo naslouchá vám samotným, což mi poskytuje naše smečka.
(září 2011)
Je to už několik tisíc let, kdy se člověk na dalekém severu rozhodl, že své psy využije do zápřahu. Nejdříve tahali kožené vaky, později indiánské smyky-travois, ze kterých se postupně vyvinuly saně. Už tehdy byli psi plánovitě chováni pro vytrvalost, nenáročnost a hlavně spolehlivost. Vždyť na kvalitě psů záviselo přežití celého kmene.
Dnes je to spíše sport psích spřežení, který v sobě ukrývá nutnou dávku romantiky. Člověk, jeho psi a daleké, zasněžené pláně... Nejde tu jen o taktiku či fyzické schopnosti, ale především o komunikaci se psy, lásku ke zvířatům, o sounáležitost a oboustranné porozumění. Sebepoznání a objevování nepoznaného...
Nekonečné pláně, pokryté bílou pokrývkou, na kterých vás doprovází jen vaše odvaha, chytrost a oddanost vašeho leadra a nekonečná síla zbytku smečky. To je jen pro odvážlivce, kteří dokážou věnovat svoje srdce svým oddaným... svojí smečce. Udělat pro ně cokoliv, za jakoukoliv cenu. Žít po jejich boku, trénovat je a starat se o ně jako by to byly vaše děti... dát jim to, co je pro jejich život nezbytné... a to je pohyb.
Je třeba si uvědomit, že žijí jen pro vás a pro zápřah. Udělají všechno pro to, aby vás vždy dovezli do cíle. A je jen na vás, abyste jim v tom pomohli! Dodali jim odvahy a síly. Vy jste jejich podpora, nikoho jiného nemají.
Jízda se psím spřežením je pro většinu musherů jediná možnost, jak se vzdálit od běžného lidského života, plného zmatku. Zavřete oči a představte si: ráno vstanete a jdete do práce, kde jste každý den a lidé nejsou vždy příjemní. Pak ale přijdete domů, kde na vás čeká vaše smečka, už celá natěšená, až vás uvidí a bude moct jít ven. A vy je vezmete a jdete se s nimi projet. Jedete cestou, kde většinou nepotkáte živáčka. Naplníte se novou energií a dojde vám, že všechno za celej život děláte, děláte pro to, abyste přišli a mohli jim dát to, po čem touží.
Ano, říkáte si, musheři jsou samotáři, nic pro měšťáky, kteří nepoznali východ a západ slunce, čistej vzduch, nekonečně krásnou přírodu a nejmíň čtyři zadky svých psů, cupitajících před saněmi. Možná jsme samotáři, ale to nikdy nepochopí člověk, který to nezažil! Nezajímá nás život v ruchu a neklidu. Máme rádi svoje tempo, přírodu a svoje psy.
Tento sport není pro lidi, kteří neobětují svůj život a svoje srdce psům. Není pro lidi, kteří nemají rádi nikoho jinýho, než SAMI SEBE!!!
(Sarah Polanská)
Závodnice se psím spřežením mluví o svém největším koníčku
Kdo je kdo v musherském sportu
Sarah Polanská vidí svůj život za psím spřežením
|
|
|
|
