Veronika Lesiuková
Jsem veterinární lékařkou se zájmem o fyzioterapii. Psi mě provázejí celým mým životem. Jsem nadšený kynolog, věnující se především canicrossu. Ten běhám se svým osudovým psem Lexem (australský ovčák).
Miluji sport ve všech jeho podobách. Mým největším snem je všem ukázat, že i s ovčákem můžete dosáhnout výborných sportovních výsledků. Miluji rychlost běhu a pocit souznění se svým psem. Za náš největší společný úspěch považuji každý závod, který doběhneme v dobré náladě a se skvělým pocitem. Nejčastěji mě můžete potkat v hloučku mých přátel, kteří mě nikdy nenechali tohoto krásného sportu nechat, i když to občas safra bolelo. Jim patří mé díky.
Veronika Lesiuková ze Dvora Králové nad Labem se stará společně s přítelem Jakubem Rinnem o čtyři psy, se kterými se věnují canicrossu. “Tomuto sportu jsme naprosto propadli,” říká Veronika.
Oba nezávisle na sobě hledali vhodnou aktivitu, jak unavit psí chlupáče. Sešli se na společném tréninku, a tak se i poznali. Tím začala jejich cesta k partnerství i musherskému sportu. Dotáhli to až na přední umístění na mistrovství světa, Jakub dokonce ke světovému zlatu ve štafetě.
„Pro psy, stejně jako pro nás, je to extrémně náročný sport, protože se snažíme dělat ho na nejvyšší možné úrovni. Naběháme měsíčně v tréninku i na závodech stovky kilometrů,“ říká Veronika Lesiuková, která má doma australského ovčáka, fenu anglického pointra a dvě feny speciálního křížence ohařů a chrtů, jemuž se říká evropský saňový pes. Kvůli tréninkům vstávají už v pět ráno.
“Trénujeme většinou odděleně, sami bez psů, nebo s nimi. Psy s sebou bereme na výběhy do přírody na volno. Zhruba jednou týdně pak trénujeme canicross, aby si tělo zvyklo na nadměrnou zátěž. Tréninky psí rozdělujeme na rychlostní na kole nebo koloběžce, případně silové, kdy tahají řetězy. S přítelem Jakubem trénujeme intervaly kratší či delší, výběhy kopců či vytrvalostní běhy. Sami trénujeme zhruba pětkrát týdně, pauzu si vždy naordinujeme podle náročnosti tréninku nebo závodů. Psům se snažíme v sezoně dělat tréninky vždy dva dny po sobě, poté jeden den regenerují, protože většina závodů je dvoudenních,” popisuje Veronika.
“Myslím, že nejdůležitější je mít pro psy cit a rozumět jim. Pochopit, že každý je jiný, a ne ke všem můžeme mít stejný přístup. Chápat, kde jsou jejich hranice a limity. Pochopit jejich potřeby a individuality a podle toho jim sestavovat tréninky a případně i volit vhodné disciplíny či délky tratí. Možná to zní už trochu jako alchymie, ale chcete-li tento sport dělat na vysoké úrovni, toto vše musíte ovládat,” vysvětluje.
“Sport je to náročný, protože s trénovaným, silným a dobře motivovaným psem rázem dosáhnete rychlosti, kterou sami nevyvinete. Na tělo člověka tak vzniká nadměrná zátěž, která může v případě nedostatečného tréninku a přemíry motivace končit zraněním. Zároveň je potřeba vždy myslet na to, že pes není stroj a stále udržovat jeho motivaci, protože on ten kus kovu na krku opravdu neocení. Pes prostě běží, protože ho to baví a na to nikdy nesmíte zapomenout,” připomíná Veronika.
(květen 2019)
Češi po Trophée des Montagnes 2019
Svět čtyřnohých přátel ji pohltil
|
|
|
|
