Vladimír Páral
Jak ses k mushingu dostal?
Možná to bude znít jako klišé, ale stejně jako mnoho dalších přes dobrodružné povídky Jacka Londona ze zlatonosné Aljašky. Psa jsme v nejbližší rodině nikdy neměli, proto mé rozhodnutí ostatní hodně překvapilo. Miluji pohyb v zimní přírodě, hltám dobrodružnou a cestopisnou literaturu, a právě London je můj kultovní autor. I téměř po čtvrt století společného soužití se severskými psy a také jako dlouholetý majitel zverimexu se ale více než kynologem cítím nenapravitelným romantickým dobrodruhem.
Můžeš trochu zavzpomínat na své úspěchy?
Narážíš asi na dva tituly ME v midu (2004, 2005), několik titulů mistra a vicemistra republiky, na titul Iron Sled Dog Man, na zlatou z MR 2003 v dogtrekkingu či na bronz z MR v longu. Jistěže si těchto sportovních úspěchů vážím, ale v jistém smyslu jsou pro mne daleko cennější výpravy do vzdálených mrazivých končin. Tisíc kilometrů se psím spřežením Finskem, přejezd jezera Inari na jeden zátah, měsíční expedice na ruský poloostrov Kola či středoevropský prvovýjezd se psím spřežením na nejvyšší horu Finska - Halti. Tyhle cesty mne daleko nejvíc sbližují s mými psy, nabíjí mne energií i fantastickými prožitky.
Je nějaký závod, na který rád vzpomínáš a rád se na něj vracíš?
Rád pobývám na Šediváčkovi (devět úspěšně dokončených ročníků). Zamiloval jsem si také rakouský Wildkogel. Zdejší krkolomné tratě plné drastických převýšení jsou jako stvořené pro malamuty. Škoda, že nepokračovala tradice závodu na beskydském Javorovém vrchu! Tahle akce byla jeden nádherný mrazivý bivak!
Mimo mushingu se věnuješ také dogtrekkingu, a to už od jeho počátku v ČR. Co ti tento sport přináší?
Dogtrekking - to je velmi příjemně strávený čas v přírodě se psem po boku. Přináší mi duševní pohodu a rovnováhu, nové přátele i poznávání dalších zajímavých lokalit.
(2012)
Se svými psy stanul na nejvyšší hoře Finska
ME na dlouhých a středních tratích
ME FISTC 2004, Deštné v Orlických horách - MC2: 1. místo
ME FISTC 2005, Innerkrems (Rakousko) - MC2: 1. místo
|
|
|
|
