Všechno má své správné načasování
Jméno a příjmení? Pavlína Pavelková
Přezdívka? Igalu
Znamení? Kozoroh
Rozměry? výška 164 cm
Zaměstnání, povolání?
vedení azylu pro zvířata - Horský Holyland azyl,
bezpečnostní agentura
Jaké vybavení používáš?
Dříve ManMat, teď mi ale nejvíc vyhovuje Mushing Slovakia. Koloběžka Kostka.
Kde trénuješ?
V místě bydliště, vyjíždím hned od domu (Orlické hory).
Disciplíny?
Zatím žádné, ale určitě budou midové a longové.
Počet a plemena psů?
6x sibiřský husky, 1x československý vlčák.
Jména a věk psů?
Minx (7 let), Pandora (2 roky), Mailo (2 roky), Thor Demon (2 roky), Sirius (2 roky), Arn (1 rok), Odin (6 měsíců).
Čím krmíš své psy?
Masem, v zimě vařím vývar s rýží nebo těstoviny, škvarky, hovězí lůj. Většina mých psů prostě nějak nedokáže strávit jakékoliv granule. Krmení masem vyhovuje celé smečce bez výjimky.
Tvé začátky ve sportu psích spřežení?
Tak já jsem nikdy nebyla moc sportovní typ, sport jsem vysloveně nesnášela a běhání úplně nejvíc. Ale ono se to všechno zlomilo příchodem prvního huskyho - Thora Demona. Původní záměr byl mít jenom jednoho huskyho s jeho kamarádem československým vlčákem a chtěla jsem je mít na dlouhé túry po lesích a po horách. Neměla jsem vůbec v plánu někdy dělat mushing. Strašně se mi to líbilo, to ano, ráda jsem sledovala různé závody, ale neuměla jsem si v tom přestavit sebe, ještě když jsem byla vcelku takový odpůrce adrenalinu. Postupně jak Thor Demon rostl a já sledovala mushery jak pracují se psy, tak to ve mě začalo probouzet zvláštní pocity a představovala jsem si, jaké by to asi bylo, zapřáhnout si psa a prostě jet. A tak jsem jednoho dne koupila vybavení na canicross. To mi pro začátečníka přišlo vcelku dobré a na to, jak nesnáším běhání, tak mě to prostě chytlo. I když jsem měla chvílema pocit, že vyzvracím plíce, tak ten pes mě prostě hecoval běžet dál a mě se strašně líbilo, jak je ten pes šťastný, že může běžet. Později jsem začala zapřahat i čsv a běhali jsme pravidelně. Po nějaké době jsem si ale řekla, že přece jenom to běhání není tak úplně ono, takže zkusíme jízdu. Psy jsem měla vcelku dobře zacvičené, že mě poslouchali, tak jsem je zapřáhla za úplně nejlevnější koloběžku, co jsem sehnala a musím říct, že jsme si užili opravdu dost legrace. Dokonce jsme to párkrát zkusili i na sněhu. Ta koloběžka byla strašnej křáp s malýma kolama a brzdy skoro nefungovaly. I tak na ty jízdy nezapomenu. Bylo to super i když jsem musela někdy brzdit nohama nebo pádem vlastního těla. 
Časem jsem si našetřila a teď používám Monster od Kostky, a to už je teda jiný poježděníčko.
Tvé dřívější aktivity?
Před pořízením tažných psů jsem pomáhala u nás v azylu s výcvikem různých kříženců služebních plemen - aporty, stopa, plavání...
Největší sportovní úspěchy? Udržet rovnováhu na koloběžce.
Nejlepší osobní dosažené výkony?
Podařilo se mi dát do kupy úžasnou smečku. Strašně jsem hrdá na svoje psy, které mám od štěňat. Přidala jsem do smečky několik kastrátů z útulku, což byl docela experiment, ale vzali je mezi sebe a není žádný problém v hierarchii. Všichni ví, kde mají svoje místo.
Tvůj sportovní vzor?
Neřekla bych úplně asi sportovní vzor, ale spíš lidé, kteří mě v mnohém inspirovali, co se týče psů a stylem života. Jednoznačně je to Lance Mackey z Aljašky, Jeff King, Jana Henychová, Jan Hvízdal, Rudolf Desenský a našla bych určitě víc lidí, kteří mě nějakým svým způsobem ovlivnili.
Proč se věnuješ právě sportu psích spřežení?
Hlavně kvůli těm psům, ráda je vidím běhat. To je asi nejkrásnější pohled na světě, vidět běžet husky ve sněhu.
Jak dlouho se mu ještě hodláš věnovat? No doufám, že celý život.
Co se ti na něm líbí či nelíbí?
Líbí se mi právě ten pohled na běžící husky. Je v tom taková ta zvláštní svoboda. Je to prostě úplně jiný svět, úžasné odreagování, ta práce se psy, splynutí se smečkou... Nelíbí se mi přístup některých „musherů“, když používají násilí na svoje psy nebo když je používají jenom jako nějaký chlupatý sněžný skútr, který pak odloží někde do garáže a tím to končí. Musher by podle mě měl dbát hlavně na zdraví a dobrou psychiku svých psů a trávit s nimi čas i mimo jízdu.
Co ti tento sport dává a co ti bere?
Nebere mi vůbec nic a dal mi smysl života.
Tvé nejoblíbenější závody? Finnmarksløpet.
Tvůj nejbližší velký závod?
Doufám že Šediváčkův long, až na to budeme dostatečně připraveni.
Jsi musherka?
Snažím se takovému pojmu přiblížit, ale zkušenosti ostříleného mushera, co má najeto stovky kilometrů, opravdu nemám ... zatím.
Za co bys dala palec dolů českému mushingu?
Nejsem člověk, který by to mohl soudit, vzhledem k tomu, že se v tom nepohybuji moc dlouho. Ale co tak sleduji české mushery, tak většinou vidím jenom pozitiva.
Jak často a jak moc trénuješ?
Trénuji podzim - zima. Jinak mají pejsci volno, hlavně v létě, to je beru třeba na procházky k vodě nebo si hrajeme ve výběhu. Trénuji většinou buď brzo ráno nebo večer po 8. hodině, v zimě jsme jezdili nebo běhali i v noci.
Kde hledáš motivaci?
Největší motivací jsou mi právě ti psi. Oni mi dokážou ukázat, kde dělám chyby, na čem bychom měli společně zapracovat.
Co předzávodní nervozita, týká se tě?
Zatím jsem na závodech nebyla, ale určitě bych si to chtěla někdy zkusit. A to jsem si jistá, že ta nervozita bude obrovská.
Tvůj zdravotní stav? Není to nejhorší, ale fyzičku je třeba zlepšit.
Dopuješ? Ne, to do sportu nepatří a vlastně vůbec nikam.
Tvé cíle do budoucna?
Zlepšovat se, naučit se co nejvíce porozumět psům, naučit se jezdit se spřežením (zatím psy trénuji po dvou).
Tvůj největší sportovní sen?
Zkusit si Finnmarksløpet, ale to je opravdu hodně záležitost do budoucna. Ale nemůžu říct, že to nikdy neuskutečním.
Jak vypadá typický den v tvém životě?
Ráno vstanu kolem šesté, nebo spíš psi mě přijdou vzbudit. Pustím je do výběhu, postarám se o děti. Pak následuje většinou práce kolem azylu - statku, home office, lítačka kolem dětí. Mezitím se snažím chodit i za smečkou do výběhu. Na večer vezmu psy na procházku nebo na trénink, záleží, co je zrovna za období. Když mi zbývá nějaký ten čas pro sebe, tak píšu buď různé články nebo pracuji na své knížce.
Která část dne je tvou oblíbenou?
Večer, protože všichni spí a člověk má konečně chvilku sám na sebe.
Tvé další koníčky?
Psaní (úvahy, příběhy, články...), focení přírody, četba.
Co jíš a piješ nejraději?
Bylinkové čaje, kvalitní víno, z jídla nemám nic oblíbeného. Jsem vegetarián, který schroustá kdejakou zeleninu.
Jaká jsi? Introvert.
Kdybys měla možnost potkat své mladší já, jakou radu bys mu dala?
Na všechno se vykašli, jdi a kup si psy!
Co (koho) nesnášíš?
Komerčnost, uniformovanost. Nemám ráda lidi, kteří se za každou cenu snaží druhým vecpat svůj názor a nemají respekt k druhým. Nesnáším týrání zvířat - jakýchkoliv.
Kdo tě nejvíc zlobí? Klasika, děti i psi.
Mluvíš sama se sebou? Dost často.
Z čeho máš strach? Z pavouků.
Jaro, léto, podzim nebo zima? Rozhodně zima, a hlavně hodně sněhu.
Dáváš si novoroční předsevzetí? Nedávám.
Které jazyky znáš, kolikrát jsi člověkem?
Češtinu, angličtinu, začínám s finštinou.
Co nikdy nedokážeš? Čeho nikdy nedosáhneš?
Nad takovými věcmi nepřemýšlím. Jsem člověk, který si nerad dává hranice a limity. Jsou věci, o kterých bych kdysi řekla, že je asi nikdy nedokážu a ono se to pak nějak shodou okolností povedlo. Tohle je všechno stav mysli. Pokud si člověk nastaví pomyslný strop a řekne si, že něco nedokáže, no tak ho ta zábrana s největší pravděpodobností nepustí. Je třeba si ale taky uvědomit, že všechno má své správné načasování.
Co tě vždycky rozesměje?
Moji psi, když spí. Naprosto unikátní polohy, do kterých se dokážou poskládat. Například Mailo obtočený kolem záchodové mísy nebo Minx, který leží na zádech a ze spaní „šlape na kole“, Arn mi obvykle dělá chlupatý límec kolem krku. A zabíjení zeleniny, třeba omlátit brokolici o zeď a pak s ní házet, to je tady strašná zábava pro psy.
Kdy v životě jsi musela nejvíce „zabrat“?
Takových momentů bylo a ještě bude.
Pomáháš ráda druhým? Pomáhám hlavně zvířatům.
Tvoje oblíbená barva? Fialová.
Které životní rozhodnutí bylo pro tebe nejdůležitější?
Opustit rodnou Vysočinu.
Kdyby sis mohla vybrat, kde bys žila nejraději?
Ve Skandinávii, nejspíš ve Finsku.
Na jaké filmy se díváš nejraději?
Nejsem zrovna typ, co by vysedával u televizní obrazovky, kromě toho ani televizi nemám. Ale když mám náladu, tak si ráda pustím nějaký mysteriózní film typu Tajemné okno od Stephena Kinga, různé filmy o životě mimo civilizaci s environmentálním podtextem - moc se mi líbil Poslední traper, Indián s Brosnanem a jeden z nejlepších filmů co jsem viděla a nemám problém si ho kdykoliv pustit znova je Štvanec. Když už jsme u těch psů, tak mě naprosto dostal dokumentární film „Ledová samota“ (Lance Mackey, Iditarod).
U čeho si nejvíce odpočineš? U pěkné knížky nebo oblíbené hudby.
Čeho si na lidech všimneš nejdříve? Barvy očí.
Co si ráda broukáš?
Nebroukám si, ale svoji oblíbenou hudbu mám pořád v hlavě (HammerFall, Sonata Arctica, Korpiklaani...).
Tvé motto? Co tě nezabije, to tě posílí.
Co bys poradila případným zájemcům o sport psích spřežení?
Uvědomte si, že to není jen sport, ale i životní styl. Připoutáte k sobě psy, se kterými budete při nejlepším sdílet 15 let života, každý den v roce a pokud se naučíte porozumět svojí smečce nebo svému psovi a skutečně tomu všemu podlehnete, tak to bude to nejlepší, co vás může potkat. A takové souznění, spolupráci a oddanost nikde jinde nenajdete. Proto se držte pravidla „dog first“, protože oni si to zaslouží. Budou dny, kdy si budete rvát vlasy, že byste se na to nejradši vykašlali. Začátky můžou být těžké, zažijete pády, motání do šňůr, postrojů, psi budou dělat bordel, než se s nimi naučíte žít. Ale jak si tady tím vším projdete, tak zjistíte, že to stálo za to a bez toho by to ani nešlo. Sledujte naše české mushery, jeďte se podívat na závody, vzdělávejte se.
14. června 2021
