Dušan Erbs

Vzděláním původně pedagog se specializací na biologii a tělesnou výchovu, působil devět let ve školství až nakonec zakotvil v soukromém sektoru.

Na závodní úrovni se věnuje atletice od sedmé třídy základní školy v rámci TJ Sokol Hradec Králové. Na výkonnostní úrovni pak od roku 1996 za AC Pardubice. Jeho doménou jsou běhy na střední a dlouhé tratě, a to jak na dráze, tak i mi mimo ni. Od roku 2003 je jeho druhým srdečním sportem canicross, kde reprezentuje barvy sportovního klubu Děti Severu.

Trenérské práci s dětmi se věnuje od roku 2006, je držitelem licence Trenér 3. třídy Českého atletického svazu. Současně vede dvě Běžecké školy v Praze – na Praze 4 a v Praze Uhříněvsi. Zde skupinově trénuje děti i dospělé. Zastává názor, že děti do určitého věku by se měly sportovně rozvíjet především všestranně. A v tom je atletika ideální.

Že ví, o čem mluví, doplňují mimo jiné jeho sportovní úspěchy – je mistrem České republiky v krosu, akademickým vicemistrem České republiky na 3000 metrů př., mistrem Evropy i světa v canicrossu a několikanásobný Mistr ČR v canicrossu a skijöringu.

Díky vedení rodičů je sportovec tělem i duší již od mala. V mládí vystřídal několik sportovních odvětví, například karate, letní biatlon, tenis. Ovšem atletika a zejména dlouhé běhy ho uchvátily natrvalo. Teď se lásku ke sportu a k aktivnímu životu snaží předat svým dvěma dětem.

Dušan Erbs je předsedou SK DĚTI SEVERU, který byl založen v roce 2007. Ve stejném roce začal pořádat v rekreačním areálu Biřička v Hradci Králové závody Canicross Okolohradce.

Po opuštění učitelské profese se již přes 10 let pracovně pohybuji ve vodách farmacie. Doma, v lese i na atletické dráze mi běhají dvě šikovné děti, Sofie a Samuel. Přináší nám do života velkou radost. Manželku mám jednu, a to naprosto úžasnou. Takže mi jedna opravdu stačí. Katka je mi velkou oporou při všem, co dělám, sport nevyjímaje. V botníku nyní zabírám místo asi pěti páry běžeckých bot.

Lokací jsem trošku rozstřelený. Narodil jsme se v Hořicích v Podkrkonoší. Pak se mým domovem a dodnes srdečním městem stal Hradec Králové. Ten jsem opustil v roce 2007 a šel za hlasem své manželky do Prahy Uhříněvsi. No a aby se to nepletlo, tak canicrossovou klubovou příslušnost mám ve svém hradeckém klubu SK Děti Severu a při bězích nosím na hrudi koně z AC Pardubice.

Jak to všechno začalo?

Atleticko-běžecké začátky souvisí u mě s tělocvikem a základní školou v Hradci. Když ostatní nadávali, že budeme běhat 1 500 metrů na čas, tak já se tajně radoval. Zapojoval jsem se mimo jiné do různých atletických klání, jako Pohár rozhlasu a meziškolní soutěže. Pak přišel pan učitel Křemenák, vedl nás při tělesné výchově. Doporučil mi hradecký atletický oddíl TJ Sokol HK. Tam jsem tehdy dostal svého prvního trenéra, pana Mareše a začal objíždět klubové závody.

Dalším velkým mezníkem byl rok 1996, během studia druhého ročníku na gymnáziu v Hořicích. V této době jsem započal individuálně trénovat pod vedením trenéra Jardy Sommera z Hradce Králové. A moje běhání dostalo úplně jiný řád a obrovský skok ve výkonech. Byl mým trenérem dlouho – až do dospělosti. Nyní si již tréninky ladím sám, ale k panu Sommerovi si rád zajdu na kus řeči, když jsem v Hradci králové a čas dovolí a samozřejmě pravidelně otvírám staré tréninkové deníky.

Začátky canicrossu – první úspěchy s kokršpanělem a postrojem od maminky

Jak jsem si tak běhal po atletické dráze i mimo ní, tak jsem si pořídil svého prvního pejska. Byl to kříženec kokršpaněla. Běhal se mnou po lesích na trénincích. Tehdy jedna známá přišla s informací, že se v Bělči nad Orlicí, tedy kousek za hradeckým barákem, pořádají nějaké závody se psy. Tak jsem se ponořil do internetových vod a hledání informací. Zjistil jsem, že existuje nějaký canicross a co je k němu potřeba. Teoreticky jsem se také vzdělal do začátku na přednášce o mushingu od Soni Klikarové, kterou tenkrát pořádala v kulturáku v Hradci králové. Maminka mi tehdy ušila můj první canicrossový opasek, vyrobil jsem si z gumicuku odpruženou šňůru s karabinou a postroj velikosti S jsem koupil ve stánku ManMat u Jardy Soumara. Byl podzim 2003 a já se postavil v atletických tretrách na start svého prvního canicrossového závodu v Červeném Kostelci. Druhé místo mezi velkými psy bylo překvapením pro mě i všechny ostatní. Doyll příliš silově netáhl, ale běhal rychle a nezdržoval mě. A pak to již mělo předvídatelný scénář. K Doyllovi přibyl v roce 2005 můj první velký parťák Artuš. Byl to krásný pes od Jirky a Lindy Suchých. Tehdy ho nazývali Šumavský závodní pes. Oproti klasickému „evropákovi“ (evropský saňový pes) měl v sobě ještě příměs krve Českého horského psa. Byl to obrovský srdcař a čtyřicet kilogramů vážící bojovník. Od té doby kombinuji ve svém životě atleticko – canicrossové tréninky a závody. Dnes mě v canicrossu doprovází pokračovatel linie Merlin.

Plány do budoucna – závody s dcerou, kros i dráha

Nesplněné běžecké sny asi nemám. Běh, včetně canicrossu, mi přinesl do života spousty radostí a úspěchů. Těším se na každou další sezónu, kdy budu zdráv a moci dávat do přípravy a závodění maximum, co mi tělo a čas dovolí. Ono zkrátka s přibývajícím věkem a složitější regenerací tu zdravotní hodnotu posouváte vzhůru.

(leden 2022)

Hrdý táta, trenér a úspěšný běžec se psem i bez něj

Atletika Uhříněves: O nás

ManMat: Ambasadoři

ME 2016 Nové Město na Moravě

Dušan Erbs