Jana Henychová
Jana Henych (CV) je česká závodnice se psím spřežením, která jako jediná z Čech absolvovala se svými psy plemene sibiřský husky longové závody: Finnmarksløpet 1000 a 500 km, Femundløpet 600 km, Polardistance 300 km, Bergebyløpet 240 km a Šediváčkův long 220 km.
Tyto závody se řadí k těm nejvýznamnějším ve sportu psích spřežení pořádaných na evropském kontinentu. Zajímavostí je, že jen několik dalších závodníků, závodících se psy plemene sibiřský husky, tyto závody dokončili.
V současné době se Jana stará o 26 psů ve věku od 2 do 12 let. Většina psů jsou odchovanci z jejího chovu.
V roce 2020 natočila pro Českou televizi režisérka Linda Kallistová Jablonská dokumentární film Psí láska popisující život Jany a jejích psů.
Polární psi mi učarovali už jako malému dítěti, a to jsem o nich zatím jenom četla v knihách od Jacka Londona. Pamatuji si můj úžas nad otevřeným časopisem Pes přítel člověka, kde byly fotografie prvních psů husky, které se k nám do tehdejšího Československa přivezli. Byla jsem tehdy malé dítě, tedy spíš už pubertální, ale ten úžas si pamatuji do dnes.
Našeho prvního severského psa v rodině si pořídil můj dědeček. Domníval se, že bude pěkně dekorativní k babiččině výstavní skalce uprostřed jejich zahrady. Pamatuji si, jak jsme malé klubíčko chlupů vyzvedávali u paní v Jesenici u Prahy. Přivezli jsme si nádherného křížence huskyho a malamuta, který rychle pochopil, že skalka a záhony květin jsou tady pro jeho pobavení. Babička byla nakonec ráda, že se jí daří udržet alespoň částečně dekorativní trávník, protože všechny kytky padly za vlast během Kimíkových výkopových prací.
V té době jsem já s Kimíkem, co by zdatná lyžařka, triatlonistka, orientační běžkyně a horolezkyně, začala jezdit na kole na výlety po našich Jizerkách. Byla to úžasná doba a já byla ve svém živlu.
Postupem času jsem si začala pořizovat psy své. Založila jsem si chovatelskou stanici Harcovský les a odchovala první štěňata. To se psal rok 2000. V té době jsem začala s mými psy i závodit.
Do té doby jsem nevěděla úplně přesně co se životem. Vše mne směřovalo klasickým směrem: vystudovat, začít pracovat, pořídit si milující rodinu. Cítila jsem nějakou nespokojenost s tímto modelem. Díky tomu, že mi do života vstoupili sibiřské husky, tak se mi život nasměroval úplně jinak. Stal se ze mne tak trochu dobrodruh.
A tak čas letí a já mám na zahradě 26 psů siberian husky. Celou zimu trávím ve Švédsku a trénuji si se psy. Celé jaro a léto vyprávím dětem ze škol a školek o úžasných polárních psech a v létě organizuji tábory pro děti, které jsou nadšené, že mohou být u mých psů a mohou mi pomáhat. No není to úžasné? Práce s dětmi a mládeží má smysl. Má smysl jim vysvětlovat, že o psy se člověk musí především starat a pak s nimi může trávit skvělý čas. Čím víc dáváte, tím víc dostanete zpět!
Moje poslední štěňata jsou pátou generací v mém chovu a dělají mi velkou radost. Můj chov spočívá v tom, že si pořizuji štěňata po mých nejlepších psem jenom tehdy, když potřebuji štěňata sama pro sebe. Psi mi postupně stárnou a já s nimi.
Od roku 2005 jsem se stala „velkomajitelkou psů“ na volné noze a ku podivu se mi daří dělat to, co mne baví. A jaký je recept na podnikání v neprobádaném oboru? Vždy musím vše dělat kapku jinak než všichni ostatní. Musím si věřit, že to, co dělám, tak to dělám se 100% nasazením pro věc a nesmím se nenechat odradit někdy nepřejícím okolím. Naštěstí mám kolem sebe hodně lidí, kteří mi jsou oporou v mé práci.
Je třeba mít velké cíle, protože malé cíle nikam neposouvají! Vystartovat se svými psy na 1000km představuje už samo o sobě dost velké odhodlání.
Nejsem musher, ale jezdec se psy
Psi mi doma leží na gauči i v křesle
V cíli jsem brečela jako želva, vzpomíná musherka
Při čurání ve vichřici musí všechno dolů
V minulém životě jsem byla eskymák
Kdo je kdo v musherském sportu
Jana Henych Siberian Huskies Team
