Jiří Krejčí
Se saňovými psy se Jiří Krejčí seznámil na začátku osmdesátých let minulého století a svého prvního saňového psa malamuta Iltschi vom Mount Kinley získal v roce 1984 od Ing. Hany Petrusové.
Začínal s aljašskými malamuty, pak se přidali sibiřští husky, následně alaskani a nakonec závodil s evropskými saňovými psy.
Stal se zakládajícím členem Klubu severských psů, kde několik let předsedoval. Později založil ryze sportovní organizaci (ČASPS), kde působil jako předseda otevřené sekce (1990 - 2008).
V Harrachově pořádal závody psích spřežení. Poprvé v roce 1986, kdy se jednalo o první mezinárodní závody v tehdy socialistických zemích.
Ředitel Sportovního areálu Harrachov se už jako kluk od strýce svého kamaráda ze skautu, který byl sběračem polodrahokamů, naučil sbírat vzácné nerosty. „Pak jsem toho ale musel nechat, protože bychom se propadli o patro níž,“ směje se Jiří Krejčí, který se ke své vášni shromažďovat kameny vrátil o mnoho let později. „Když jsme pracovali na výstavbě harrachovské lanovky a povýšili původního ředitele, tak ze mě udělali šéfa kopce‘. No a tam to začalo. Jak se pořád něco stavělo, vyhrabávaly se kameny. Hele, kameny, to se mi líbí, říkal jsem si, to se bude určitě hodit. A začal jsem je sbírat. To byly takové ty pětitunové a výš.“
Jakmile spatřil zajímavý „kousek“, šup s ním na jeřáb a tatru. Občas se nějaký použil třeba po povodních, když bylo třeba zpevnit břehy. Jinak se ale hromadily ve třech skladech. Jejich chvíle měla teprve přijít.
Ještě předtím se ale pan Krejčí stihl stát v Čechách průkopníkem takzvaného mushingu – tedy závodů psích spřežení. Závodil s aljašskými malamuty, sibiřskými husky či evropskými saňovými psy, založil Klub severských psů a Českou asociaci sportu psích spřežení a v roce 1986 uspořádal první mezinárodní závody v socialistickém bloku. Díky tomuto netradičnímu sportu na jedné psí výstavě potkal i svou ženou – ukázalo se, že jejich malamuti jsou sourozenci. „Jako pražské děvče s nulovým vztahem ke sportu jsem začala poznávat Krkonoše a na svou první túru s Jirkou po horách jsem si vzala lehký společenský oděv a pantoflíčky. Jako na potvoru nás zastihla extrémní bouře, to byla tvrdá zkouška mé odolnosti a z mého líčení zbyla jen barevná maska a tuzexové oblečení bylo jako hadr, ale přežila jsem. A každá moje další výprava do Krkonoš byla jako naschvál podobná zkouška. Tak jsem se tam raději přestěhovala,“ vzpomínala později Hana Sommerová, jak se před více než čtvrtstoletím seznámili. Jejich tým Harraskan pak několikrát vyhrál mistrovství republiky a na stupně nejvyšší to dotáhli i na mistrovstvích světa či Evropy, a rovněž zvítězili na závodech na Aljašce.
Poté ale prodělal Jiří Krejčí zánět osrdečníku a pár let nato si ošklivě roztříštil nohu při kontrole sjezdovek a začala úplně nová etapa. Bylo to přesně 23. 12. 2011 a za náhodu to s odstupem času nepovažuje. „Kochal jsem se a kolega jel kus přede mnou. Nedíval jsem se na cestu a najednou koukám, že to přede mnou zastavil a otočil se proti mně. Uhnul jsem, abych mu neublížil, vyskočil jsem a minul ho. A když už jsem si říkal, je to dobrý, tak jsem se otočil na bok, dopadl na zem a letěl proti bedně s hydranty na zasněžování.“ I když měl motokrosové oblečení s chrániči a stočil se do klubíčka, nepodařilo se mu zatáhnout pravou nohu s lyží. Mezi sněhem a matrací, kterou je plechová skříň zakrytá, byla mezera. Stejně jako mezi botou a chrániči. Trefil se nepravděpodobně přímo do obou mezer. „Nedával jsem v životě pozor na jemné nápovědy, tak jsem musel dostat pořádnou,“ vzpomíná na rok, který strávil po rehabilitacích a kdy leccos přehodnotil.
Krátké představení našeho týmu
Milí domácí mazlíčci i špičkoví sportovci
Historie vývoje novodobého mushingu
