Karel Bublák
Karel Bublák je český cestovatel, který přečetl desítky knih o Sibiři. Dlouho snil o tom, že dojde pěšky z jihu Sibiře až na pobřeží Karského moře. Konečně se to stalo ...
Karlovi je 50 let, spolu s manželkou Marií a dcerou Monikou žije v Bečově nad Teplou v oblasti Krušných hor, kde Česká republika hraničí s Německem. V horách, na hektarovém pozemku, má rodina Bublákových „domeček“, kde majitelé podle sezony přijímají turisty a nabízejí jim jízdu se psím spřežením nebo horskou turistiku.
Karel je povoláním strojní mechanik, ale už jedenáct let se profesionálně věnuje cestování se psy. Není to jen koníček - je to zčásti podnikání, zčásti způsob života a víra, koneckonců cestování na dlouhé vzdálenosti se psy je pro člověka, který je odvážný a organický, někdo, kdo se dokáže stát součástí přírody, aniž by snižoval své vlastní ego, kde poslušnost znamená důvěru. Bublákovy trasy vedly přes Česko a Německo.
Před třemi lety byl Karel druhý na celoevropských závodech psích spřežení v Německu. Dnes se mu všechny předchozí úspěchy jeví jako předehra k jeho sibiřskému eposu - manželka mi řekla: "Nejezdi. Je to cizí země, všechno je tam neznámé. Ztratíš tam tolik peněz a času." Neposlechl jsem ji.
(1997)
Dobrodružný příběh jako by z pera Jacka Londona se mi začal naplňovat začátkem ledna. V tu dobu jsem již seděl v autě Lada Niva, za sebou 1,5tunový vlek plný tažných psů a potřebného nákladu. Mým cílem bylo město Bijsk na řece Biji, odkud jsem plánoval start, a na soutoku řek Bija a Katuň, už po řece Ob, vydat se na 10měsíční polární výpravu se psím spřežením západní Sibiří. Korytem řeky Ob z podhůří Altaje jsem se dostal až do srdce poloostrova Jamal na 70° s. š.
Čekala mě cesta plná lopoty, vykoupená krásou přírody, přátelstvím psů a uspokojení dávných tužeb. Obrovská řeka mi přichystala mnohá překvapení, fascinovala mě svojí šířkou, při 40 °C pod nulou se pode mnou bořil led zeslabený teplými přítoky, písek navátý větrem na led řeky mi znesnadňoval cestu, sněhové duny převracely půltunové saně a zlomenou ruku jsem léčil za pochodu.
Po třech tisících kilometrech na středním Obu v Karymkary mně uplavaly ledy. Postavil jsem si pro sebe a svých čtrnáct psů plachetnici trimaran a pokračoval ještě tisíc kilometrů dál na sever po sedmé největší řece světa a za nejvyššího stavu vody do Jar Salé. Když už jsem nemohl dál po vodě, sehnal jsem vrtulník a další stovky kilometrů přeletěl. Neodradilo mě ani letní počasí. Postavil jsem nové saně a jel tundrou po mechu. Konečným cílem byla jezera na 70° s. š., kam jsem koncem července dorazil.
Ani zpáteční cestu jsem si neulehčil a s částečně ochrnutou nohou jsem pokračoval na lodích Obské floty zpátky na jih ke svému autu. Nečekal mě už nikdo, a v domnění mé smrti začali rozebírat auto. I to jsem vyřešil a za pár dnů nato jsem se již objímal se svou rodinou.
ADIN - se psím spřežením na Jamal
ME FISTC MD/LT 1994, Oberhof (Německo) - O: 2. místo
|
|
|
|
