Lucie Müllerová
"K mushingu mě přivedl táta, který se jako milovník hor a zimních sportů do tohoto životního stylu zamiloval. Postupem času jsme závodili oba, a nakonec jsem tento koníček převzala celý já. Se spřežením (v různé délce dle aktuálního složení smečky) jezdím přes dvacet let.
Mám smečku sibiřských husky, která se skládá z celkem třinácti fen ve věku od osmi měsíců do patnácti let. Z těchto třinácti letos bylo v tréninku osm fen, ale nejmladší a nejstarší Šediváčkův long nepojedou.
Šediváčkův long jsem jela zatím třikrát. První ročník byl extrémně těžký, spousta sněhu, na kterém saně drhly, v cíli jsem brečela dojetím, že jsem závod dokončila. Rok na to jsem už věděla, do čeho jdu, sněhu bylo naopak málo, což hrálo do karet psím holkám, které nemají takovou sílu jako psi/kluci. To byla naopak úžasná jízda, kterou jsem si nesmírně užila. Letošní ročník pro mě byl zase chvílí, kdy si člověk sáhne na dno svých sil... A od toho dna se prostě musí odrazit, takže získá nové zkušenosti. Šediváček je pro mě takovou osobní výzvou, natrénovat pejsky problém není, ale sebe psychicky připravit, to ano.
Spřežení připravuji poctivým tréninkem minimálně čtyřikrát týdně se zátěží na káře. Jezdíme 30 – 35 km trasy, delší by psům mohly oddělat klouby. Sníh je pro nás bohužel nedostatkovým zbožím.
Na závodě je pro mě nejtěžší rozhodně bivak, a to z několika důvodů, zejména tedy kvůli mé alergii na slámu a koně. Zázemí je tam přitom v konírně, takže to mám smůlu. A další důležitou věcí je, že já nejsem prostě úplně dobrodruh, co by si užíval spaní ve stanu na sněhu na louce plné psů.
Přestože jsem při své druhé účasti skončila na úžasném druhém místě a zajela to, myslím, ve skvělém čase, největší emoce jsem měla po dokončení prvního ročníku. Bylo to vážně extrémně těžké, pro mě, pro psy, nevěděla jsem přesně, do čeho jdu, neměla spřežení tolik naučené tahat, nevěděla, jak natrénovat, lidi mě ujišťovali, že dojedu přece v turistovi a není to ostuda (tj. kategorie pro ty, co nezvládnou celý závod, dá se do ní kdykoliv přestoupit) – prostě mi ani nevěřili. A já to dojela. V cílovém sjezdu, místo, abych se držela saní, jsem si balila obličej do šátku, aby neviděli, jak mi dojetím tečou slzy, a když se ke mně pak seběhli kamarádi, byl to jeden z nejhezčích pocitů, co jsem kdy zažila.
(únor 2022)
Cinkne první karabina o druhou, a i přes zavřené dveře to vzbudí všechny doposud hluboce spící haskouny. Okamžitě ví, co se bude dít. Vyběhnou k vrátkům a už mě vyhlíží, modré oči vytřeštěné vzrušením. Jo! Nese postroje! Poběžíme!!!! A spustí svoji mushingovou hymnu... osmihlasé: "HAAAÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚ!" To je to, proč to dělám. Pro tu nepředstíranou radost psů ze zápřahu. A občas si mě ráno vzbudí taky sami, ehm.
Má nejoblíbenější historka je o tom, jak mě spřežení táhlo za sebou téměř 2 km a já nebyla schopná je zastavit (zapřaženo 11 psů) ani se dostat po špagátu k saním (vždy se k saním vážu). Nakonec jsem rezignovala, lehla si na břicho, dala ruce před sebe, nohy pokrčila v kolenou a nechala se táhnout, jako bych jela po skluzačce. Uklidňovala mě jediná věc - že to holky moje chlupatý vzaly směrem k autu.
Taky mě vždycky pobaví, když si vzpomenu na jednoho rozzuřeného běžkaře, který mě vyháněl ze stopy. Že to prý upravují a já jim to ničím! Tak jsem se tak podívala, že jsem v půlmetrovém sněhu vyjela stopu jen a jen já se saněmi a můj pohled přešel na jeho elasťáky, které se málem roztrhly, jak měl nohy daleko od sebe - ve stopě saní, která tam jediná byla.
V roce 1996 mě náš první hasky tahal na bobech (to mi bylo 9 let), o rok později jsem dostala zmenšené dřevěné saně a jezdila s jedním psem, vedle mě jezdil táta s dvojicí psů. Závodím od roku 1998. Boží Dar byl můj premiérový závod.
(2011)
Jaký byl Šediváčkův long 2022?
Šediváčkův long pohledem závodníků
Jsme spokojení, co víc si přát
Kdo je kdo v musherském sportu
ME FISTC on snow 2006, Krahule (Slovensko) - MA: 3. místo
ME FISTC cart 2018, Abertamy - MA: 2. místo
ME FISTC cart 2021, Klaistow (Německo) - MD-B1: 1. místo
MS FISTC cart 2023, Abertamy - MB: 2. místo
|
|
|
|
