Martin Bílý
Životního úspěchu dosáhl Martin Bílý ze Strakonic. Skončil druhý v závodě psích spřežení ve Francii, La Grande Odyssée, jednom ze tří nejtěžších závodů Evropy. Závodníci zde museli zdolat tisícikilometrovou trasu.
Jak velký je to pro vás úspěch?
Určitě největší. Tento závod je ve všech směrech velmi náročný. Na psy, na fyzickou kondici mushera, na trénink, vybavení. Jde o dvanáctidenní etapový závod s nejnižším převýšením na etapě 1800 metrů a nejvyšším převýšením až 4300 metrů. Jelikož se jedná o alpský profil, nedá se čekat, že tam budou rovinky. Jsou to samé kopce, zatraceně vysoké kopce.
Jaká byla konkurence?
Účastnilo se dvacet závodníků. Vybírají se vždy jeden dva závodníci z každé země podle kvality tamního mushingu. Český mushing je na tom velmi dobře, patří k nejlepším v Evropě, šanci jsme dostali tři závodníci z České republiky. Jeden nakonec pro zranění musel účast zrušit a druhý závod nedokončil. Dále tam byli domácí závodníci, závodníci z Norska, Finska a Německa.
Jak jste odpočíval?
Některé dny se spí ve stanu (bivak), kde si vezete veškerou výbavu a jídlo s sebou, jindy v hotelu. Je to obdobné jako třeba na Tour de France nebo rallye Dakar. Jinak lidé ve Francii tento sport velmi sledují, na startu každé etapy jsou jich tisíce. Vše je maximálně uzpůsobeno pro příznivce mushingu. Každý den jsou zprávy ve francouzské televizi.
Jak dlouho jste se na takový závod připravoval?
Víceméně od léta, už od srpna vstáváte ve tři ve čtyři ráno, jdete na trénink, kdy je největší chladno. Toto se drží do září. Pak se teprve ochladí a můžete začít jezdit přes noc nebo večer. Znamená to pro mě třeba sedět osm hodin denně na čtyřkolce a poté si jít ještě na hodinu zaběhat. Také to znamená klidně dvanáct hodin u psů ve vrcholné fázi tréninku. Psi se za vyšších teplot přehřívají, proto je potřeba jezdit, když je co nejchladněji. Tedy v noci, nebo brzy ráno. V zimě se pak dá už i přes den. V tomto ohledu mají Norové či Finové velkou výhodu.
Nyní k vašim začátkům. Jak jste se vlastně dostal k tomuto sportu?
Mushingu se věnuji od roku 1996. Začalo to tím, že jsem chtěl psa. Ale ne německého ovčáka či jiné služební plemeno. Rozhlížel jsem se po psích plemenech a našel jsem takového, který něco sám umí a baví ho to. Zalíbilo se mi to a z jednoho psa se stalo deset psů, z deseti nakonec pětadvacet.
Takový počet, to musí být hodně náročné.
Určitě. Ti psi jsou naprostí atleti. Mají speciální jídelníček, potřebují speciální vitaminy, speciální energetické nápoje. Co mají doma, mají i na závodě. Řeknu to tak, že když chci jet tisícikilometrový závod ve Francii, musím doma natrénovat třikrát tolik. Psi jsou v takovém zápřahu, že musejí podávat stejné výkony jak v tréninku, tak v závodě, aby je to nezaskočilo.
Všichni psi jsou jedné generace, nebo různě staří?
Různě staří. Nemusí to tak být, ale je to lepší. Mladí psi nemají zkušenosti, ty dodají ti staří. Mladí mívají o to více elánu a výbušnosti. Je proto lepší mít to nakombinované. Rozhodně nezvládnete udělat dvacítkový tým během jednoho roku. Připravit tým na takový závod trvá minimálně pět let.
(2011)
Od pátého místa po zlato. Každým startem se Martin Bílý na Ledové jízdě zlepšoval o jednu příčku. Letos má s Michalem Ženíškem zlato.
Smečka psů, musher a ještě za nimi běžkař. Kdo se o víkendu pohyboval ve východní části Krkonoš, mohl tohle neobvyklé spojení potkat. Do závodu Ledová jízda vyrazily přes dvě desítky týmů.
„Krásné hory, široké a pěkně upravené tratě, takže to byl povedený závod. Moc se mi líbil i večerní start do sjezdovky," nešetřil chválou vítěz Martin Bílý. Ten se na vrchol propracovával doslova po stupínkách.
„Jde to krásně po sobě, co rok, to o jedno místo lepší příčka. Začínal jsem na pátém a teď je to zlato. A příští rok se pokusím o obhajobu," věří musher od Šumavy, který má doma 25 psů. „Z nich jsem vybral deset nejlepších a ti nás dovezli k vítězství."
(2015)
Chci se zúčastnit nonstop závodu
Kdo je kdo v musherském sportu
Krkonoše letos patřily musherovi ze Šumavy
Závod psích spřežení provázelo zlámání lyží a holí
