Martin Ducháč
Čím to, že se Vám letos poprvé po pěti letech účasti v Šediváčkově longu povedlo vyhrát?
Už mám zkušenosti, nového psa... Možná mi také trochu spadlo štěstí do klína. Prostě se mi splnil sen.
Jaké máte psy?
Doma mám čtyři psy – alaskána Tobbyho, pak mám čistokrevného sibiřského huskyho jménem Monty přivezeného ze Švédska. S nimi jsem odjel prvních pět závodů, ale Monty už je starší, letos nezávodil. Tým jsem tedy doplnil tří a půlletým alaskánem Mortym. Natrénoval jsem ho a postavil ho vedle Tobbyho. Šediváčkův long byl náš třetí společný závod. Ještě mám labradorku, která si myslí, že je alaskán a běhání úplně miluje.
Jak dlouho se skijöringu věnujete?
Už je to dvacet let. Závody jezdím o rok méně. První závody jsem odjezdil na prvních ročnících na Janovičkách. Jeden den jsem se tam jel s dětmi podívat a hned jsem si chtěl koupit psa. Neporadil jsem se, koupil jsem si nevhodné plemeno. Ostatní jeli závod dvě hodiny, já pět, pes běžel za mnou… Postupně jsem se však mezi mushery dostal, kamarádi mi půjčili huskouny nebo alaskána. Pak jsem si koupil huskouna a jezdil s ním. Jeden pes je však málo, když máte dva psy, je to jiná liga.
Jak vypadá takový váš společný trénink?
Mám dvoufázový trénink – mám čtyři psy, všichni potřebují běhat. Na jaře a na podzim nejdřív tedy vezmu koloběžku a dva alaskány, ujedu s nimi trať 15 km. To je trénink pro psy, já se vezu. Když dojedu domů, vezmu labradorku a huskouna a uběhnu s nimi okruh 6 km. V létě psy nemůžete trénovat, protože se přehřívají. Vstaneme tedy brzy, uděláme lehčí okruh. Když se začne ochlazovat, tréninky se prodlužují, dávky se zvedají, aby se psi připravovali na závod. Je třeba také trénovat pokyny, nebo když jsme v lese, nesmějí reagovat na zvěř. Musejí běžet rovně, jinak by bylo po mně.
Jaké to je být musherem?
Musherství je víc než koníček, je to vášeň. Když se dostanete do rodiny musherů, zjistíte, jací jsou to úžasní lidé a kamarádi. Na trati sice závodíme, ale jakmile se někomu něco stane, každý, kdo jede kolem, zastaví. Není v tom rivalita. Ve skijöringu tedy trošku rivalita je, bojujeme spolu, ale nikdo si nezávidí. Já mám třeba velkého spolubojovníka Petra Koláře z Olomouce, který mě čtyři roky pokaždé porazil a až teď jsem mu to konečně vrátil. Vítězství si však vzájemně přejeme, rozebíráme spolu trať, jsme velcí kamarádi.
Co Vás na musherství nejvíc baví?
Závodění. A to že, jsem se psy sám v přírodě. Že je všechno jenom na mně a na psech a můžu mít radost z toho, jak běží, jsou poslušní, nekontaktní, jak se mi je povedlo připravit. Jeden musher vždycky říká – při závodě musher pořadí neřeší. A je to pravda, nejdůležitější je přivést psy v pořádku do cíle. Jsou jako členové rodiny. Když psi nemůžou, je lepší počkat, dát si čaj, nakrmit je… Já svým psům vozím v batohu paštiky.
Vy jste si nyní splnil svůj sen, vyhrál jste Šediváčkův long. Budete závodit dál?
Ano, splnil. Ale klidně můžu vyhrát znovu. Teď mám top psy, právě to předvedli. Měli jsme průměrnou rychlost 14 km v hodině, což je něco úžasného.
(únor 2023)
Nejdůležitější je přivést psy v pořádku do cíle
Velký úspěch Martina Ducháče a jeho hafanů
Monty, Tobby a Martin si sáhli až na dno
Rozhovor s Martinem Ducháčem z MC Metuje
|
|
|
|
