Pavel Kučera
Pavel Kučera si prvního psa, fenku aljašského malamuta, pořídil v roce 1984. Lásku k mushingu v něm vyvolaly romány Jacka Londona. Psům podřídil celý svůj život.
Chovatelskou stanici Amarok má od roku 1985. Tehdy se ještě nesměla dávat nečeská jména kennelům, a tak tvrdil, že je to zkratka: Amarok rovná se aljašští malamuti rodiny Kučerovy.
V roce 1986 se tišnovský rodák přestěhoval z Moravy do šumavské samoty poblíž Volar na Prachaticku, kde byla možnost bydlet uprostřed krásné, téměř nenarušené přírody.
Seveřani si jej zcela podmanili a smečka se začala rychle rozrůstat. Od té doby se v ní vystřídaly stovky psů, v jednu dobu jich měl skoro devadesát.
V roce 1988 uskutečnil s kamarádem první expedici - přejezd Šumavy s osmi malamuty, později následovaly i další - Rumunsko, Finsko, Rusko...
Organizoval nejprve longové závody na Šumavě, ale národní park učinil jeho snažení dost nepochopitelnou přítrž. Naštěstí nalezl dostatek pochopení pro své snažení v Deštném v Orlických horách.
V roce 1997 se zde uskutečnil první ročník Šediváčkova longu. Tento čtyřetapový závod psích spřežení po hřebenech Orlických hor je jedním z nejtěžších závodů psích spřežení v Evropě a nejdelším závodem v České republice.
Desítky malamutů a huskyů má na svém dvorku Pavel Kučera, který se svými psy ve spřežení vyráží na různé výpravy, ale i na závody. Jeden z nich sám zakládal, takzvaný Šediváčkův long je dnes mezi mushery z celé Evropy velký pojem.
Při procházce mezi kotci chovatel aljašských malamutů a aljašských huskyů trpělivě vypráví osudy jednoho po druhém. „Mám jich tu celkem 71, ale není těžké je rozeznat, i když jsou to třeba sourozenci.
Stejně jako hrdinové románů spisovatele Jacka Londona se také pravidelně vydává s několika páry psů zasněženou krajinou. Jednašedesátiletý dobrodruh totiž mushingu, jak se jízda se psím spřežením nazývá, propadl už téměř před čtyřmi desítkami let. Za tu dobu objel stovky závodů v mnoha evropských zemích.
Se psím spřežením se ovšem vydává i na nezávodní túry, navštívil například Rumunsko, sever Finska nebo také ruský poloostrov Kola. „Najeli jsme tam okolo 600 kilometrů. Tam jsem také zažil teplotu minus 44 stupňů, při které jsme spali venku. Bylo to nádherné, lepší než jakýkoli závod,“ vzpomíná Kučera.
V současnosti má v celém chovu třicítku psů, kteří jsou okamžitě připravení na závodění. „Mívali jsme dříve i ohařovité saňové psy a sibiřské huskye, ale nechtěli jsme je míchat mezi aljašský druh. Jsem spíše pro tu zimní romantiku, tak máme hlavně chlupatá plemena. Musím ale přiznat, že malamut není úplně ideální na závodění,“ říká Kučera s tím, že je to sice silné, ale ne moc rychlé psí plemeno.
„Závodím s nimi hlavně kvůli tomu, že to byli mí první psi. Z Evropy je nás už jen pár takových, kdo s nimi vyráží na tratě, hlavně na ty dlouhé,“ říká.
Na druhou stranu připouští, že udržovat si takovou psí smečku vyžaduje spoustu času a hlavně peněz. I kvůli tomu musel svého času opustit pozici mistra tavicích pecí ve slévárně.
„Je to skoro jako práce na celý úvazek, musíme nějak živit rodinu i psy. Není to legrace, zvládám při tom už jen brigády. Musím se přiznat, že kdybych neměl manželku Andreu a své syny, tak bych to sám neměl šanci zvládnout,“ oceňuje Kučera pomoc rodiny.
Ta už si na jeho vášeň pro mushing dávno zvykla „Když se mého nejstaršího syna kdysi ptali, co ho k mushingu dovedlo, odpověděl stroze: Narodil jsem se,“ vypráví se smíchem a dodává, že svou současnou manželku potkal také díky psům.
„Moje spřežení jí totiž na procházce málem sežralo jezevčíka. Ještě ten den jsme se seznámili a postupem času mě a mou psí smečku začala navštěvovat,“ líčí.
(březen 2022)
Zasněžená Šumava lákala k jízdě se psím spřežením
Chtěl jsem být jako hrdinové Jacka Londona
Najezdil tisíce kilometrů zapřažen za vlastní psy
Kdo je kdo v musherském sportu
