Roman Novotný
Roman Novotný začal se sportem psích spřežení v roce 1992. V letech 1997 - 2020 se zúčastnil všech ročníků Šediváčkova longu.
Když se před lety musheři vydali hledat ideální místo pro uspořádání závodů psích spřežení, objevili pro tento sport Orlické hory. Bylo jich tehdy dvanáct kamarádů převážně z jižních Čech.
Dnes už na Šediváčkův long jezdí jen dva - ředitel závodu Pavel Kučera a musher Roman Novotný. Závodník z Příbramska je jediný, kdo nevynechal ani jeden ročník longu. „Už to tady moc znám. Ale jsem jediný pamětník, tak to nechci přerušit,“ vysvětluje.
Romana Novotného k mushingu přivedli kamarádi, touha po dobrodružství a romantice. Jízda po hřebenech jen se psím spřežením je pro něj i dnes něco výjimečného. „Mám rád, když vyjedu na kopec, kde nikdo není. Je tam klid, příroda. Raději, než na závody proto jezdím trénovat,“ přiznává musher. Vzápětí však dodává, že diváci k závodům psích spřežení patří.
Přesto vzpomíná na první ročníky, kdy na Šediváčkův long jezdilo jen několik musherů: „Za ta léta se to hrozně proměnilo. Jsem spíš zastánce, aby to bylo trochu menší. Když jsme jezdili s těmi kamarády, bylo to takové komorní, a teď je to obrovský závod.“
Z Šediváčkova longu se za ty roky stala mezi mushery prestižní záležitost. Nejdelší český závod platí za jeden z nejtěžších v Evropě a zvuk má i ve Skandinávii. „Byl jsem ve Švédsku a když jsem tam řekl, že jsem jel Šediváčkův long, mělo to docela velký ohlas, až jsem se divil,“ vyzdvihuje kvalitu závodu.
Roman Novotný vyrazil do Deštného v Orlických horách s osmi sibiřskými husky. Další dva psi už kvůli stáří nezávodí. Náhradu za ně musher však neplánuje. „Další štěně, to je třeba patnáct let života, a do sedmdesáti už tu nebudu bláznit,“ směje se.
Na rozdíl od řady jiných závodníků musherský veterán nehledí na pořadí. Dříve pravidelně vyhrával, dnes si chce jízdu se spřežením hlavně užít.
Musher pořadí neřeší, Šediváčkův long si užije
Kdo je kdo v musherském sportu
