Tomáš Ovečka
„Jsem původem z Ostravy, roky jsem lezl po horách. Nakonec jsem se ocitl v Krkonoších, kde jsem si pořídil smečku aljašských malamutů, se kterými jsem brázdil Krkonoše. Teď už je to jen krásná historie.
Měl jsem to štěstí, že jsem mohl asi patnáct let dělat mushing. Tvrdý sport, při kterém si musher sáhne na dno svých fyzických a psychických sil. A v případě extrémních situací to platí dvojnásob. Při tomto sportu platí pravidlo, které platí pro kovboje. Jako první se musí jezdec postarat o své zvíře, a až poté o sebe. A ono to skutečně není jednoduché, když je musher zcela promrzlý, vichřice bičuje zasněženou planinu, vše je zmrzlé a ztuhlé...
Mushing je nádherný sport, kde ”sportovní náčiní” je psí přítel, nádherný, tvárný, třebaže někdy nepředvídatelný, tvor. A tento sport se provádí v té nejkrásnější tělocvičně, v zasněžené, bílé krajině. Ať již v horách nebo na rovině. V nádherném slunečním počasí s modrou oblohou, nebo v závoji z cárů mraků a šlehajícího větru.“
Pro Tomáše Ovečku je jízda se psím spřežením, mushing, současné vyvrcholení jeho životních sportovních a zájmových aktivit. Od mládí aktivně sportoval a měl vztah k přírodě. Zlákal ho sport v té nejkrásnější tělocvičně – začal lézt po horách. Aktivnímu horolezectví se věnoval patnáct let. Odjakživa se cítil dobře v horách. Zde poznal to, po čem tolik toužil – okamžiky sepětí přírody, pohybu a vůle člověka. Pocity pokory před její velkolepostí, mohutností a mnohotvárností. Zjištění, co vše člověk dokáže, prožitek touhy po životě. Momenty, kdy byl srážen orkánem k zemi nebo kdy se zcela vyčerpán nebyl schopen hnout. Situace, kdy záleželo na jeho vůli, fyzické zdatnosti a zkušenostech, jestli se ve zdraví vrátí zpátky.
Po přestěhování do Krkonoš se chtěl dál věnovat nějakému sportu, který by splňoval jeho představy velké fyzické náročnosti, odříkání a překonávání se. Současně chtěl být venku, spát ve spacáku, nechtěl se vzdát nádherných zážitků prožitých v rozmarech přírody. Chtěl je opět prožít a přidat k nim zážitky nové, chtěl zúročit zkušenosti, získané v horolezectví a předcházejících sportech. A to vše našel v mushingu.
Postupně, od jednoho psa, zvětšoval svou smečku aljašských malamutů až na dvanáct psů. Za patnáct let ježdění se psím spřežením má za sebou již stovky nocí ve stanu pod mrazivou, hvězdnatou, uhrančivě černou oblohou, tisíce kilometrů projetých zasněženou krajinou. S tím se pojí spousta zážitků, nádherných, někdy humorných a někdy vyhrocených, momentů. Ale vším se prolíná láska ke psům, jejich vzájemný vztah, závislost mushera na jeho psech a psů na svém musherovi.
Šlo vám někdy na saních o život?
Párkrát to bylo takové hraniční. Pokud bych zazmatkoval, neměl fyzickou kondici a nebyl psychicky odolný, tak to mohlo dopadnout všelijak. Ale já kladu velký důraz na svou fyzickou kondici, snažím se být pořád ve formě. A pak mě nemůže zlá situace vyloženě zaskočit. To mě vadí na návštěvnících hor, že podceňují nebezpečí. Jak z hlediska výzbroje, tak své kondice.
Pomáhal jsem stahovat lidi v Tatrách a bulharských horách, měl jsem veliké problémy v Beskydech, kdy jsem podcenil zimní hory. V Tatrách jako lezec jsem taky dostal od hor pořádnou facku. Ale přežil jsem to. Asi každý si někdy myslí, že je geroj, že může vše. Ale osud mu ukáže, že to tak zcela není. Teď se jedná o to, aby tu lekci respektu k horám přežil alespoň jakž takž ve zdraví a poučil se z ní.
Jak moc jsi na smečce závislý?
Moc. Možná až nezdravě. Ale zažil jsem s nimi tolik okamžiků, kdy jsme na sobě byli závislí, tolik dramatických situací a situací úsměvných, pohodových, že nás to moc sblížilo. Mám své psy přečtené, dokážu se na ně dívat z nadhledu, neberu jejich vylomeniny tragicky. A pak je život s nimi úžasný. Jsem na nich závislý, obětoval jsem jim skutečně hodně.
Co byste poradil začínajícímu musherovi?
Snad nejvíce by měl uvážit, jaké má zázemí, a jestli opravdu je schopen se tomuto koníčku, někdy až řeholi, dlouhodobě věnovat. Mushing není koníček na krátkou dobu. Psi se nedají zavřít jako lyže nebo lezecký matroš do sklepa nebo skříně. Pokud je přesvědčen, že bude mít zázemí, podporu a výhled, že se psům bude moci dlouhodobě věnovat, tak poté si ujasnit, jaké si pořídí psy. Jestli chce jezdit závody, a jestli ano, tak jaké závody. Nebo jestli chce jezdit pro své potěšení. Závody psích spřežení dnes, bohužel, s romantikou nemají moc společného. Je to jako ve všech sportovních odvětvích – honba za sekundami, penězi, křížení psů, kteří pak s klasickými, severskými, nemají moc společného. Romantika Londonových románů se nenávratně ztrácí... Pak se spojit s nějakým musherským oddílem a odkoukat tam různé finty a praktický přístup ke psům.
Tomáši, co tě přivedlo ke psům?
Nějak to přišlo samo. V mládí jsem se hodně kamarádil s jedním vlčákem. Když jsem se o hodně let později nastěhoval do vlastního domu, tak žena jednou přišla se štěňátkem – Alkou. Jezdilo se s ní na lyžích. A protože s více psy by to jezdilo rychleji a bylo by to pohodlnější, tak se pořídili další. A když bylo již více psů, tak přišel nápad ještě nějakého přidat, a jezdit se saněmi. A od té doby se na běžky téměř nepostavím...
(2002)
|
|
|
|
